Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K Bratrům Chemikům mám ryze přespolní vztah. Přátelský vztah a respekt. Nikdy jsme si zkrátka nebyli tak blízko, abych se mohl hrdě hlásit k jejich velkým fanouškům, ale začátky jsem chytal velmi dobře. Až pak zájem opadl, za což si částečně mohu sám a svou měrou přispěla asi i kapela a jejich další a další alba, která mi nějak prošla mezi prsty. A když už jsem je náhodou zachytil, tak mi příliš nevoněla. Když se vrátím na začátek, tak jsou to samozřejmě devadesátky a rychlý rozpuk The Prodigy a na ně stylově napojených kapel. Mezi takové jsem, vedle Fatboy Slim nebo třeba Underworld, tenkrát řadil také The Chemical Brothers. Žádnou velkou vědu jsem z toho nedělal. Rostoucími a hlavně soustavnými poslechy přitepleného gothic metalu jsem měl natolik poničené ucho, že jsem příliš nehleděl kolem, a jmenované kapely házel do jednoho pytle. Tak to prostě bylo. Impulsivní a tvrdší taneční hudba ke mně promlouvala právě skrz tyto kapely a první dvě alba The Chemical Brothers jsou pro mě dodnes kultovní. Vlastně tři, Surrender taky.

Vím, že jsem svého času prováděl jakési nahodilé rituální návraty s Come With Us (2002), ale pak už to celé přestávalo mít smysl. Možná jsem ze slušnosti zamával, možná (to spíš) jsem prostě zabouchl dveře a pláchnul zas jinam. Tento neaktivní stav mi vydržel do vydání předchozího alba Born in the Echoes (2015). Našel jsem si na něm svoje a i když to nebyla žádná velká bomba, docela jsem si jej oblíbil. Něco se asi zlomilo a dneska už mohu směle prohlásit, že je to jak za starých časů. Ani ne, že by najednou Chemici zase tak váleli, ale přinejmenším jsou znovu hodně sympatičtí a tak blízko mého obecného vkusu, že se jim stejně obecně nejde vyhnout. Zase mě ta jejich plastická elektronika pohybující se všude možně od chilloutu po breakbeat chytla za límec. Novinka No Geography šlape jak hodinky a postupně odhaluje moc lákavá a atmosféricky nakažlivá místa. A je jich docela hodně.

Proč tak najednou? Možná je to tím, že si tohle album na nic nehraje, nic moc nevymýšlí a jede si svou rovinu, ve které se cítí maximálně komfortně. Poté, co jsem překonal úvodní stydlivost a zvykl si na otvírací věc Eve Of Destruction, jsem se postupně zapletl do hodně zajímavých událostí a souběžného protnutí té staré devadesátkové energie s dnešní, trochu vážnější pocitovou diagnózou. Novinka nabízí smír, radost a takové vřelé děkuji za všechno a zároveň to není nějaká vzpomínková atrakce pro dojímající se chudáky made in vlastní pěst. No Geography je deska, která prostě žije. Má v zásobě vymazlené kompozice, ve kterých se přelévají nálady, motivy a styly. Definuje chemickou identitu a zároveň ji pořád poponáší, aby nevznikl dojem, že to celé stagnuje. Nepřipadá mi, že by se tak dělo.

Během dalších poslechů nemám ani dojem, že by mě mohlo něco odradit. Což je velmi příjemný pocit a v době, kdy člověk hledá dokonalost v těch nejjednodušších konstrukcích a sám se chlácholí, že poslechově vyzrává, hlavně svěží. No Geography je bublající hmota, ve které se odehrává opravdový děj. Realita, ve které robot může mít duši a ta duše zase závany hřejivé nostalgie. Tak nějak na mě třeba působí titulní skladba. Je v ní hodně vzpomínek, hodně dávných impulsů. Každopádně tahle skladba mi vždycky zvedne náladu a celé album do určité výšky, ze které už nespadne. Stejně tak je to se songy Free Yourself nebo The Universe Sent Me. To už jsem úplně doma, tak jako kdysi. No Geography je album, které nemůže urazit. Může ale excelovat, při čemž jsem jej hned několikrát přistihl. A jsou na něm skvělé vokály, kdy se hlavně zapojení norské zpěvačky Aurory vážně povedlo. Za mě dobrý, hodně dobrý.