Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Cinematic Orchestra - To Believe

The Cinematic OrchestraTo Believe

Ruadek14.10.2020
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Fiio X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Pátá deska se drží vyznačené cesty jejích předchůdkyň, nepřekvapuje výbornými vokály ani důrazem na elektronické otisky. Naopak překvapila suverenitou a materiálem vlastně ještě o něco lepším, než jsem očekával.

Minulý rok vyšla pátá deska od kapely, o které jste možná letmo slyšeli, ale nikdy jste si nenašli čas, abyste si od ní něco poslechli. Anebo ji naopak znáte a jste překvapeni, proč o ni píšu na místě zasvěceném především černým kovům a dalším barvám metalu. Inu, ono se to má tak, že když se člověk trochu pročte rozhovory s těmi, kdo tvoří brutální muziku, zjistíte zajímavé skutečnosti. Že i podivnosti, jako je produkce The Cinematic Orchestra, jsou brány za inspiraci právě těmto krvelačným tvorům, co pak naživo ukusují struny kytar a ohýbají lepé děvy přes podium. On totiž i deathmetalový kytarista se zájmem poslechne současnou produkci Ulver či Jaga Jazzist. A od nich už to fakt není moc daleko k nu-jazzové poloze dnes recenzovaného spolku přátel filmu. A díky tomu, že já jsem nejen ve spolku přátel školy, ale i filmu, tahle kapela mi prostě dobře ladí. Tak pojďte ladit se mnou.

 

 

Tohle celé vzniklo někdy kousek před oslavou nového milénia, spadá to tedy ještě do devadesátek a je to tedy už přes 20 let existence. Když se vrátím zpět, pak čtvrté slovo na začátku recenze je „pátá“. To smrdí perfekcionismem a prostě tím, že tihle to nesypou z rukávu jako Troška princezny. Jenomže s touhle kapelou to nebude tak jednoduché. Co vše lze totiž u nich označit za album a co zase tak ne, to už je na menší rozbor u houbového čaje. Kapela totiž zdatně remixuje, skládá soundtracky (kdo by to byl při jejím názvu řekl, že?), zachycuje živáky a chrlí různé covery více či méně známých interpretů (např. Radiohead). Když si k tomu vezmu fakt, že je tu úzká spolupráce s labelem Ninja Tune a že je to celé na bázi elektroniky v kombinaci s jazzovou sekcí, pak mi vyvstávají další jména. Na ta se ale teď vykašleme, protože tohle není encyklopedie, ale krotké zamyšlení nad tím, jak cinematicky lze pojmout muziku na současné přesycené scéně. Ano, nahuštěné, nasáčkované, plné až to praská. Neúnosně velké procento kapel by dnes chtělo znít filmově, uhranout atmosférou hutnější, než je sirup tekoucí z rozpůleného androida. Elektronické projekty, rockové kapely, všichni se snaží svou filmovou atmosférou utopit posluchače v nahrávce. A jejich přesvědčení je pevnější než zadnice Nataši Romanovové.

 

Jejich deska Man With a Movie Camera z roku 2003 vznikla původně jako soudtrack k ruskému němému filmu se stejným názvem (v originále Человек с кино-аппаратом) z roku 1929. Soundtrack byl první zkušeností kapely, kdy museli zkoušet zcela jinak, muzika byla více filmová a celý styl skládání a komponování se od zbytku jejich produkce lišil. Samotný film je brán jako velmi divoký experiment, je hodně o hrátkách s kamerou a celkovým pojetím, jako by se snažil ukázat, že tato tvorba nemusí mít prakticky žádné hranice. Ke kapele mi tento přístup dokonale sedí, není to zároveň jediný jejich soundtrackový počin. Dalším byla muzika k dokumentárnímu filmu The Crimson Wing: Mystery of the Flamingos, za kterou si odnesli cenu na festivalu The Jackson Hole Wildlife Film Festival.

 

 

The Cinematic Orchestra patří k té menší hrstce seskupení, která filmovou muziku skutečně tvoří a vedle řadových desek vydávají i reálné soundtracky. Pátou desku To Believe beru jako velmi povedené tvůrčí pokračování s řadou zajímavých hostů, tedy žádná velká změna. Tohle bych vlastně mohl napsat o většině jejich počinů, protože on celý ansábl stojí na jazzových improvizacích živého celku, to celé pak překopává naživo Jason Swinscoe, aby se to ve finále podpořilo výběrem exkluzivních hlasů. A na páté desce si mohli klidně sáhnout i pánovi, který sem pasuje dokonale: Roots Manuva (Leftfield, Gorillaz a další). Z historie The Cinematic Orchestra lze vyčíst, že už mnoho let má kapela prakticky neomezené možnosti ve výběru spolupráce, podobně jako Bonobo a další. A mohou svůj materiál pilovat klidně deset let a více. Tohle se kupuje, poslouchá, oceňuje. Zvláštně, až experimentálně pojatý jazz v kombinaci s elektronikou a orchestrem, to je velká lahůdka. Přitom to nezapře svůj původ v souputnících a jejich produkci, jako jsou Unkle, Coldcut, DJ Shadow nebo Amon Tobin (ten má také aktuálně novou desku z minulého roku). Naživo kapela vystupuje podobně jako Bonobo, tedy část je živá kapela a zároveň prostor pro živý mixing. U party okolo Swinscoea je to ale hodně o důrazu na jazz, který živě převyšuje všechno ostatní. Což je v jistém smyslu naprostá paráda, kapelu si užijete vlastně jinak na desce a jinak na podiu.

 

 

To Believe má pomalý, vzetupný rozjezd s hostujícím vokalistou Mosesem Sumneyem. Je to krásně vygradované, nádherná nosná melodie ve smyčcích, vesmír zvuků. Klasická zasněná věc, jakých má kapela více, tohle ale jako otvírák funguje parádně. A Caged Bird / Imitations of Life je vlastně otvírák jako kráva. Vytleskaný, skvělý rytmus, známá paleta perkusí, Manuva a jeho styl. Všechno mi sedí, refrén nečekaně velký, až popově orientovaný, ten podkres je ale jinde. Je v tom větší napětí než v očích upíra z němého filmu. Krásná moderní skladba, která paradoxně dýchá atmosférou celuloidu. Jako vlastně celá produkce těchto přátel filmu. Celý zbytek desky je pak kombinací velmi zkušené instrumentace na pomezí jazzu a tanečních rytmů, kdy všechno má dostatečný prostor. Když si srovnám vedle sebe všech pět desek, pak dojdu k závěru, že The Cinematic Orchestra dospěli v poměrně nenahraditelné ikony vlastního stylu. Opět tu jsou kompozice atakující deset minut (i více), velmi povedené smyčcové party se silnými motivy (často i orientálními), jazz už není tak dominantní jako v začátcích kapely. Je to velmi solidní deska, přibližně z poloviny orientovaná na klasickou písňovou stavbu a ve zbytku perfektně ukočírovanou improvizací olizující stříbrné plátno.

 

 

Pátou desku řadím k těm nejlepším dílům, jaké kapela kdy nahrála. Je více nu-jazzová a prošpikována elektronikou než její předchůdci. Velmi povedený je výběr hlasů, kdy každý má své nepopiratelné, a hlavně důležité charisma. V závěru recenze tedy doporučuji všem filmovým příznivcům, obzvláště těm, co si užívají filmové soundtracky a chtějí něco více experimentálního.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Radek / 15.10.20 13:52odpovědět

Krásná záležitost. Soundtrackovou tvorbu já rád.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky