Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stalo se to, v co nedoufal ani ten největší optimista. Ano, v médiích a kuloárech se tu a tam objevila zaručená informace, že nová nahrávka The Cure bude. Že se na ní pracuje. Na koncertech se pár nových skladeb hrálo, ale objeví se na regulérním počinu? To bylo palčivou otázkou, na kterou odpověď možná neznal ani sám Robert Smith. Proto, když se na sklonku letních měsíců objevilo info, že nové album vyjde 1. listopadu prostřednictvím vydavatelství Polydor pro evropský trh, rozbušilo se mi srdce. Hladovému posluchačstvu bylo předloženo čtrnácté dlouhohrající album britských romantiků s názvem Songs of a Lost World.

Před deseti lety jsem zakončil svou vzpomínkovou recenzi mé nejmilejší nahrávky The Cure Disintegration slovy: Sám Robert Smith se k otázce vydávání nebo nevydávání nových desek vyjádřil, že vše, co chtěl a mohl říct, už řekl dávno a jestli bude kdy nějaký nový počin, zatím neví. A já jsem mu za to vděčný. Nerad bych se dočkal nějaké parodie na jednu z mých nejmilovanějších kapel. Jak vidno, čas na nové album uzrál a nezdá se, že by Robertovi a jeho The Cure docházel dech. Songs of a Lost World je deskou nejen všepohlcující, je plná atraktivních nápadů, chytlavých momentů, silných textů a přebujelé produkce. Je prvním albem, na kterém se objevil kytarista Reeves Gabrels, který je v sestavě The Cure přes deset let, a prvním albem od Wish s nejvyššími prodejními čísly nejen ve Velké Británii. To vše napovídá, jak moc jsme po novém počinu The Cure všichni na planetě toužili.

Songs of a Lost World se obloukem jako by vracelo tam, kde skončila éra Disintegration, částečně Wish nebo lehce i Bloodflowers. Pocitově vynechává období, kterému vévodilo zasněné 4.13 Dream. Ta tam je unavenost, zpět je cosi, co nelze pojmenovat, co z The Cure činí nestárnoucí hudebníky, kteří k mladistvému dojmu nepotřebují infantilní popěvky, ani snahu zalíbit se mladé generaci stůj co stůj. Nové dílo je nostalgické, pomalé, rozvážné a na první dobrou vše bohaté ukrývá. První pocity v pisateli této recenze vyvolaly tíživě depresivní sny, a jediné co slyšel, byly pomalé songy o konci všeho.

Náladě alba pomáhá obal, který znázorňuje sochu Janeze Pirnata Bagatelle. Osobně se v něm moc nevyznám. Nechávám na sebe pouze působit jeho atmosféru, která je archaická, chladná. Má v sobě skálu i člověka. Je tedy neosobní i absolutně lidská. O zpracování se postaral dlouholetý spolupracovník The Cure Andy Vella. V balení najdete rovněž plakát a texty. Žádné fotografie nebo obrázky.

Otevírák Alone je majestátní skladba, ve které si na slova musíte počkat. Když se pak ozve Robertův hlas, napadne vás, že jeho hlas nezestárl ani o vteřinu. Ostatně tento údiv na mě křičí z každé recenze. Kdo navštěvuje jejich koncerty, nebo alespoň kouká na streamované vystoupení The Cure, ví, že ve studiu se nic neupravuje, nebo řeší pouze maličkosti. Klávesové vrstvy mají tendence překonat kytarové, vším probublává všemi oblíbená basa Simona Gallupa, a perkusoidní bicí hrátky mistra Coopera rozvíjí meditativní atmosféru nádherně bolestivé tryzny. Od začátku jsem ve všech písních vnímal důraz na konec, a to zejména kapely samotné. Loučil jsem se a v duchu slzel. Až posléze po odkrytí emotivní deky jsem si všiml, že jsou skladby nesmírně bohaté, vlastně spíše smířené než depresivní, a slova o konci se nevážou ke konci kariéry. Takto jednoduché to věru není. Robert se v textech vypořádá se stářím, se ztrátou bratra, rodičů, světa, jaký znal, když byl mladý. Může se změnit a být tím samým, jako kdysi, jak je mu doporučováno?

And Nothing Is Forever pokračuje v nastaveném scénáři jako Alone a vypadá to zatím, že nová nahrávka The Cure bude plná takzvaných ploužáků, bolavých kompozic, kde najít ironický úšklebek či hravost nebude jednoduché. To až A Fragile Thing nabízí změnu. V textech i instrumentálně. Najednou se nálada mění. Hlavní slovo dostává až funky rytmika a svižnější tempo. Začíná být jasné, že Songs of a Lost World bude nahrávkou proměnlivou a dost bude záležet na posluchačově rozpoložení. Pomyslnou polovinu uzavírá absolutní Warsong. Funerální náladou probleskují třpytky drone a smutných úsměvů. Zde se můžeme ohlédnout spolu s The Cure do historie a užít si pomyslného návratu k nejtemnějším nahrávkám The Cure zkraje osmdesátých let. V Drone:Nodrone přichází opět na řadu rozvernější rytmika s řekněme jistou hravostí nádherné A Fragile Thing. Tato skladba je beze sporu nejvzletnější akvizicí alba. Posluchač si zajisté rád od vší té tíhy na moment odpočine. I Can Never Say Goodbye nás vrací zpět ke stylu Alone. Tedy k majestátu, k melancholii, k bolesti, ke klávesovému oparu. Vzhledem k textu, chápu, že se autor zdráhá říct sbohem.

Možná největším překvapením může být předposlední All I Ever Am. Svižná skladba je plná hitových nápěvů a příjemné atmosféry. Tady si zavzpomínáme na doby Wish, nebo opomíjeného optimistického Wild Mood Swings. Skladbu povznáší zejména magická souhra všech nástrojů s ostřejší kytarou a jak jinak Gallupovy basy. Styl The Cure by nebyl stejný, nemít v zádech perkusoidní bicí a klávesový trademark. Už jsem zaznamenal názory, že závěrečná píseň Endsong je tím nejzdařilejším i nejslabším, co Songs of a Lost World nabízí. Taková tvrzení jsou podle mého názoru hodně osobní. Každopádně se jedná o éterickou nádheru, kde je na všechno plno času. Čas plyne, emoce tryskají, šamanské perkuse udávají tón, klávesové vlny jsou mohutné a jejich září probleskují tklivé vyhrávky… Robert Smith svým hlasem vstupuje do skladeb spíše sporadicky, a v závěru každé je takřka tím posledním, co slyšíme. Pak se vše utne.

Náhlý konec je pro mě synonymem Songs of a Lost World. Po zvukových orgiích pokaždé přichází nenadálý sek. Evokuje mi to tak samotný život. Frenetické vyznění skladeb, které nejlépe fungují pohromadě, skvělá zvuková práce a neskrývané tvůrčí nadšení činí z nového počinu The Cure nejzdařilejší album za strašně dlouhou dobu. Posledním nahrávkám cosi chybělo a je to zpět. The Cure se nikomu nesnaží zalíbit, posluchačstvo dostalo, co chtělo, co si přálo a co potřebovalo. Tento dárek není snadno osahatelný a vstřebatelný. Rozvíjí se, mění se a nezastavitelně roste. Pro pisatele této recenze se Songs of a Lost World stává dílem, kterému nic nechybí, nic nepřebývá a díky jemuž si uvědomuje, proč miluje hudbu a potažmo The Cure. Při každém poslechu tohoto díla mu je neskutečně krásně. Uvědomuje si, že napsal fanouškovskou recenzi, která s objektivitou či kritickým odstupem nemá nic společného. Hodnocení budiž bráno s nadhledem.