Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

The Deathtrip patří mezi tělesa, kterým byl dán do vínku titul hvězdný projekt. Také v jeho řadách působí hudebníci, kteří už na scéně něco znamenají, ale jejich pohyb je častější v jiných kapelách a samo vydání nové nahrávky je víc svátkem než pravidelnou stravou pro nenažrané posluchače. The Deathtrip vystupují jako duo, ale na stálý úvazek zde brousí sekyrky pouze Paul Groundwell alias Host. Kolem něj se střídají protřelí vokalisté a každý z nich má na kontě jedno album. A jsou to právě pánové  Aldrahn (první album) a Kvohst (druhé album), kolem kterých se tvoří ta hvězdná aura. No a protože mají oba dva spolu se svým speciálním projevem spojitost s ranými i pozdějšími Dødheimsgard, chtě nechtě vane vítr právě tímto směrem.

The Deathtrip opravdu hledí hlavně do minulosti a snaží se po svém vyvolat ducha dob, kdy lesy páchly zteřelým dřevem, chodilo se do nich vstřebávat mystickou sílu okamžiku, nebo jen tak nasávat na staré chatě po prarodičích. Jako v sobě mají The Deathtrip část starých DHG, pravého norského black metalu včel bodavých, tak u nich lze dohledat i tu zlomocnou atmosféru celkově. Ale není to jen staroba a duch tradic, co otáčí tuhle kapelu k dobru zády. Je to také neviditelný avantgardní povlak a současné pokrokové smýšlení, co je nenechá jen v klidu a tmě norského lesa. Čas od času tudy prosvitne něco neobvyklého a není se čemu divit. K těmto lidem to trochu jiné chápaní metalu obecně patří.

Vždyť oba (všichni tři) hlavní protagonisté spadají odjakživa do pytle pokrokových kovotepců. Někdy se jim dokonce už ani kovat nechce a když už se jim po starém řemesle zasteskne, strejně do něj vnáší vlivy odjinud. Nedá se říci, že bych v případě The Deathtrip upřednostňoval jedno nebo druhé album. Každé má svá pro a proti a záleží na mém momentálním rozpoložení, po kterém zrovna sáhnu. Dvojku Demon Solar Totem bych popsal jako protnutí starého vzteklého patriotismu s magicky působící atmosférou a s typicky atypickým Kvohstovým vokálem. Ten opět po svém exceluje. Kdo jej uctívá, jistě tohle album přivítá, neboť mistr hrdla svůj nástroj ukázkově týrá a s klasickým zaujetím nevydrží sípat v jedné rovině, ale neustále svůj projev mění a upravuje. I sebevzteklejší song je časem dokopán do pozice klenutých kázání a ponurého podivínství.

The Deathtrip jsou stejně syroví a neopracovaní, jako lehce vyšinutí a v jemném náklonu k experimentům. Což opět ukazuje spíš na Kvohstovo umění, ale řekl bych, že celý tok alba je jednou nohou out of the past. Les The Deathtrip nevoní jen dřevem a smůlou. V celé té nekromatické atmosféře je něco civilního a současného. Pod černou kápí je účes kluka z plakátu a bílé adidasky. Cítím kusy odletujících třísek a zaujetí pro věc, ale taky kolínskou a motor auta zaparkovaného opodál, protože po svých se sem nikomu nechtělo. Abych se přiznal, z takových Hexvessel cítím lesa daleko víc. Víc magie.