Recenze: The Devil Wears Prada

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

The Devil Wears PradaZombie (EP)

Ruadek10.3.2011

Zdroj: mp3 (320kbps)

Posloucháno na: Ipod / Koss Porta Pro

VERDIKT: Nevím, s jakým materiálem přišli kluci na nové desce, ale tohle je bomba. Zda mají tolik invence, aby jim to vystačilo i na další desku, nevím, jsem na to každopádně velmi zvědav. Zombiecore v celé své apokalyptické kráse.

Metalcoreová banda z Ohia zplodila v rámci svého vývoje docela nevídané dílko. Předem upozorňuji na fakt, že metalcore není můj styl, který bych upřednostňoval. Nevstávám s metalcorem, ani při něm nesnídám. Neřve mi do uší, když jedu do práce, ani na něj netančím s hlasitým křepčením. Přesto se v mé sbírce pár masitých kousků, co tento styl vyznávají, najde. A tak se stalo, že pro mne zcela neznámá banda nahrála něco, co mnou trochu praštilo o zem. V tom dobrém smyslu slova i věci.

Jak už název napovídá, budeme si tady vyřvávat plíce o čemsi, co nedojde do ledničky, aniž by cestou něco ztratilo. Ne, o malomocných to dnes nebude. Zombies, apokalypsa, motorové pily a brokárna. Tedy takové ty okázale optimistické výhledy do roků příštích. TDWP nám tuto vizi servírují stylem tornáda. Od prvního hrábnutí do strun je to trochu jako útok zombies, čelní střet, prasklá lebka a odkudsi z prostoru siréna. Lepkavá krev z uší a rozdrcený úsměv. Leader skupiny, Mike Hranica je čtenářem Maxe Brookse a jeho příručky pro přežití „The Zombie Survival Guide“ a tak se rozjel poctivý zombiecore bez nejmenšího otálení. Skladby se nesou v ultrabrutálním duchu až grindoidních výjezdů na hraně metalcoreu, refrény jsou melodické a zbytek hlína smíšená s nehty. Dočetl jsem se, že skupina pracovala na zvuku, jaký od nich fanoušci ještě nikdy neslyšeli a dávám jim za to palec nahoru. TDWP nejsou moc na straně lidské jako spíše na straně sprintujících mrtvol a vše postupně upadá v chaos a zmatek. Baví mě poslouchat ty tuny nápadů, jaké kluci dostali do své hudby. Síla toho stylu je obohacena o notnou dávku atmosféry, kterou umocňuje velké množství dokonale nazvučených vsuvek (motorová pila, úryvky rozhovorů...).

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.