Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Father of Serpents - Age Of Damnation

The Father of SerpentsAge Of Damnation

Jirka D.23.10.2017
Zdroj: CD v jewel case (# SAT175 / UXCF105) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Návrat do první poloviny 90. let k ostrovnímu doom metalu, k němuž přidejme závan Portugalska a Fernanda Ribeira. The Father of Serpents jsou relikvie, a to teprve začali...

Pokud bychom recenzi téhle desky začali hodnocením titulního obrázku a loga kapely, vzalo by nám to veškerou naději v cokoliv dalšího. Takže toho raději necháme. Na celou věc lze

v podstatě nahlížet tak, že The Father of Serpents mají prostě dost odvahy na to, aby něco takového prezentovali v roce 2017, a svým způsobem je to akt hoden obdivu. Nejhorší na tom všem ale je, že tímhle to teprve začíná…

Začnu od lesa. The Father of Serpents jsou ze Srbska a touto deskou debutují. Tedy mladá, nová kapela, kterou tvoří nikoliv mladí a noví muzikanti, ale členové mnoha dalších, již nefungujících či neúspěšných (případně oboje) kapel bělehradského undergroundu. Jaký měli motiv v roce 2014 odstartovat tenhle projekt, netuším, ale tipoval bych něco v tom smyslu, že všichni do jednoho milují staré My Dying Bride, Paradise Lost a Moonspell. Protože tam a nikde jinde čerpají všechnu inspiraci pro Age of Damnation.

 


A klidně buďme upřímní a řekněme rovnou, že ani tak nejde o inspiraci, jako spíš o opisování bez špetky studu a zábran. Chápu nadšení, chápu obdiv ke starým mistrům a chápu toho možná ještě o hodně víc, ale všechno má své hranice a svou míru.

A budiž jednou pro vždy řečeno, že The Father of Serpents tyto hranice přesáhli.

Jejich muzika je v pořádku jen do té míry, do jaké se nám podaří zapomenout na všechno to, co jsme slyšeli před dvaceti a více lety. Temerlanův mur mur je ucházející, kytary zvládají melodická sóla i tvrdší riffování, housle v The Flash Altar jsou přesně takové, jak jsme zvyklí od dob The Angel and the Dark River a Like Gods of the Sun. Ze skladeb je cítit bolest i smutek a všechno se to umí táhnout jak pohřební průvod. Ano, The Father of Serpents mají naposloucháno a ví, jak zvoní umíráček, bohužel ale neví, jak ho přinutit hrát jejich vlastní písničku.

Potížemi s originalitou to ale nekončí, protože pak je tu ještě druhý vokalista Pavle Sovilj, který když otevře ústa, končí veškerá legrace. Jeho odříkávání školské angličtiny s místními pokusy

o čistý zpěv má schopnost udolat i velkého optimistu, jako jsem já, a nenapadá mě nic, jak ho obhájit. Možná to celé mělo být cosi jako náhrada za zpěvačku, která se nedostavila, anebo jde prostě jen o hodně sofistikovaný smysl pro humor. Nevím a nechci to vědět.

Ostatně slova obhajoby se mi hledají těžko i pro desku jako celek, protože v době, kdy jejich výše citovaní hrdinové působí víc než zábavným či rozpačitým dojmem, lze jen těžko uvěřit jejich napodobitelům. Tahle hudba je relikvie, kterou máme rádi v její pravé, historické a původní podobě. Vyhrabávat tyhle ztrouchnivělé kosti z pozice debutující kapely vyvolává řadu nepříjemných otázek.

 

The Father of Serpents - Age of Damnation CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky