Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Great Old Ones - Tekeli-li

The Great Old OnesTekeli-li

Garmfrost12.8.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183
VERDIKT: Mohutné kompozice v temném oparu nesoucí temný odkaz mistra hororu H. P. Lovecrafta. Ohromný mráz svírá pod sněhovým krovem tajemství, které...

Také patřím k těm proklatcům, co propadli hrůznému dílu obskurního mistra děsivé literatury H. P. Lovecrafta a spatřují ony strašlivé entity za každým rohem. Onehdy jeho dílo vyšlo souborně v pěti svazcích s ilustracemi Františka Štorma a strach z Prastarých a hlavně Yogg Sothothů znovu vzrostl na neúnosnou míru. Jejich děsivé výkřiky Tekeli-li v Horách šílenství zapůsobilo evidentně i na francouzské podivíny, kteří pak svoji hrůzu zhmotnili v podobě hudebního jazyka. Výsledek jejich práce produkují pod jménem jasným jako sníh v Antarktidě, kde se oni prastaří schovávají, a sice THE GREAT OLD ONES.

 

Oproti debutu „Al Azif“ (2012), kterému se rovněž dostalo uznání, je nová deska „Tekeli-li“ výrazně vyspělejší. Nevím, na kolik můžeme i nadále hovořit o hudebním obsahu jako o black metalu, ovšem zprofanovaná kategorie „post“ je tentokrát vcelku výstižná. Myslím, že k post rockovému světu má současná etapa TGOO hodně blízko, ale s tím, že pěvecká rovina zůstává extrémní. Nedočkáme se sice havraního skřehotu nebo něčeho podobného, jde spíše o hrdelní skřeky a řevy, co dáví pradávná tajemství. Ostatně, jste-li výhradními fanoušky černého stylu, vyhněte se TGOO velikým obloukem. Naopak máte-li rádi starší desky Wolves In The Throne Room, Odem Arcarum nebo Altar of Plagues, zbystřete svoje smysly, protože „Tekeli-li“ je určeno právě pro vás. Jen s tím rozdílem, že TGOO trochu postrádají šokující překvapení, které právě zmíněné kapely na svých deskách zatím přinášely.

 

„Tekeli-li“ je výborné album, skvěle vymyšlené a zahrané, ale mnohokrát se přistihnete, že předvídáte, co se stane. Že se sice uklidníte, když se stane to, co jste čekali, ale byl bych raději, kdyby kapela, která se pohybuje v takové kategorii, moje city a smysly spíše rozbouřila a třeba i naštvala. Nicméně pominu-li tuto výtku, nemám už žádnou, ostatně mnoho míst je jednoznačně dechberoucích. Možná ještě malinká poznámečka ke zvuku - kytary bych ocenil ostřejší a bicí mlaskavější.

 

Je Ne Suis Pas Fou“ je velice krátkou skladbou, která však skvěle uvede mohutné kolo velehor do pohybu. Z ticha se linoucí zvuky v melancholickém duchu plném naděje krásně korespondují s názvem této tiché písně „Nejsem blázen“. „Antarctica“ z kraje zadrhává v kilech a následující obrovskou masívnost tutlá před smysly výzkumníků. Hnedle trojice kytar je využita co to dá a pak se můžete těšit vyrovnaného prolínání post rocku s temným metalem, blacku s jazzovým feelingem hravé rytmiky. Pánové si s námi hrají nebezpečnou hru na to, co vydržíme. Často se ocitneme v jejich zajetí, když ženou melodii do extáze, dech se nám krátí a najednou bác! Citlivá melodie nás ukonejší jako konec hry mučícího vraha. Kolem nás vane ostrý vítr a zádumčivé ticho.

 

The Elder Things“ je trýznivě zlá. Měli byste se bát otočit a rychle utíkat pryč, jde o život. Při výstupu na horu smrti uslyší ten vnímavější jakoby kvákavý jekot TEKELI-LI!!! „The Ascend“ je famózní černá jízda s velice chytlavou melodií. „Behind The Mountains“ je pak monument jejich snažení. Bezmála osmnáct minut psychedelického pekla není ničím natahováno, uměle prodlužováno a stejně tak nenudí opakováním a držením se několika málo nápadů. Je to velice silná skladba, bohatá na neuchopitelné pocity. Atmosféra graduje v excelentním oparu a posluchač až s nevolí doputuje spolu s ní ke konci alba.

 

Není jednoduché ohodnotit podobný monument v několika větách a nechci ty, kteří dočetli až sem, odkazovat fádními slovy k poslechu samotnému. Což samozřejmě beze strachu učiňte, jste-li nakloněni jak Lovecraftovi, tak netradiční muzice plné ostrých loktů, dlouhých kompozic, hrůzy, ale i podmanivých melodií. Pro příště bych ocenil méně míst, kdy dopředu víte, co se bude dít. Na mysl se ale dere jízlivá poznámka, že takto hudba krásně koresponduje s literární předlohou. Při čtení Lovecraftovy prózy většinou také tušíte, kdy na vás vybafne nějaké to monstrum a kdo zemře. Přesto všechno tak nějak věřím, že by se mohli The Great Old Ones zapsat do hudební encyklopedie tučnějšími písmeny. Mají výborně našlápnuto.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Dagon / 20.4.16 17:20odpovědět

Dnes som si po dlhšej dobe opäť pustil tento skvost a musím uznať, že čas neubral nič na jeho zlovestne mrazivej kráse. Skôr napak.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky