Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na úvod malá promenáda. THE KONSORTIUM jsou norskou kapelou, věnující se kloubení thrash a black metalu, do něhož drobně ejakuluje avantgardní šlahačka. Ne, tohle skutečně není přednáška o pohlavním styku. Jakmile jsem viděl promofotky, tak jen tuhle kapelu neberu zas tak vážně, neb to není nutné, aniž bych se snížil k urážkám. Hoši jsou vyzbrojeni maskami, jejich vizuální prezentace je až magická, ovšem u hudby to příliš neplatí. Ta je především o poctivosti a skandinávském přístupu k thrash metalu. Rodáci ze Stavengeru sice existují už nějaký ten pátek, ale tohle eponymní album je jejich debutem. A Agonia records je labelem, který tohle vše zaštítil a vrhl k nohám Echoes.

Nyní o něco přesněji. Kličky thrash metalu THE KONSORTIUM vedou skrze black metal, malé úlomky deathu a lze zachytit i pravý heavy odér. Výrazné melodie jsou doménou alba. Kapela mnohdy řeže drsné kytarové riffy do tváře, ale jsou to zejména ty melodické, jež nutí k větší pozornosti. Teatrální projev pak symbolizuje avatgardní složku alba. Debut je promyšleným materiálem dotaženým do nejmenšího detailu. Ostatně, očekávat náznaky polovičatosti od norské nátury ani nelze. Co mi však chybí, je jistá větší výraznost skladeb. Celé album rychle proletí kolem, vy uznale pokývete čelním majestátem spokojeného fanouška, ale to je vše. Pokud jsem na začátku pronesl, že album rozhodně není magické či tajuplné, tak právě hloubka mu chybí. Je to prvotřídní práce na půl úvazku.

Přesto bych řekl, že vás THE KONSORTIUM může dostat. A to jak natěšené blackers, tak trénované thrashery. Sotva čtyřicet minut nevyžaduje přílišné úsilí k pochopení. Album zní moderně, zvuk je ostrý jako břitva pana Rozparovače. Thrash metalová jistota je prohnána rytmem doby zepár samplíky, drobné experimenty albu nijak neuškodily. Stejně jako výraznější hloubku alba, ale postrádám jeden song, který by mi vážněji utkvěl na mysli a vyžadoval si specielní pozornost. Ta vyrovnanost je až zarážející. V black metalové slupce chlapci občas připomenou nedostižné Ved Buens Ende, vokálně taktéž a místy snad i Arcturus, ale to už je trochu přitažené za vlasy.

Fakt, že mě THE KONSORTIUM nerozpůlili svým materiálem na dva milé Victimery, ve finále mnoho neznamená. Umění, které vložili do své debutové fošny, je hodno úcty a kabaretního potlesku jako za časů Jitky Molavcové a Pavla Zedníčka. Agonia records nešahá příliš často vedle tihle maskovaní princové mohou být ještě vrcholové zboží. Važte slova přátelé a neodsuzujte THE KONSORTIUM. Zbystřete sluch, pozornost je zasloužená.