Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Last Bad Day - Shades of Depression

The Last Bad DayShades of Depression

Jirka D.26.10.2021
Zdroj: CD v jewel case // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247 / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Na první desku mladé kapely vlastně docela dobrý, ale stejně tak i docela blbý. Znáte to.

Společně s cédéčkem na recenzi došlo pár odstavců textu, v němž jsem se dozvěděl něco ze života této docela mladé severočeské kapely, která si v roce 2017 začala říkat The Last Bad Day. Mám to rád. Mám rád, když si kapela dá tu práci, něco sepíše a pošle to do světa, byť ještě lepší by bylo, kdyby si před tím zkontrolovala pravopis. Troufnu si tvrdit, že některé hrubky by vás docela vyděsili vyděsily. Ale budiž, podle toho, co kluci píšou, mají maturitu teprve před sebou, a tak můžeme pořád doufat, že na poli psaného projevu ještě trochu zapracují. Já bych se toho nebál.

 

Na poli projevu hudebního se aktuálně prezentují svým debutním albem Shades of Depression, jehož obsah řadí k alternativnímu industrial metalu, což je narozdíl od těch pravopisných prohřešků věc, která už mě upřímně vyděsila. Možná bychom tu mohli podebatovat o tom, co si představujeme pod pojmem industrial metal, nota bene alternativní, ale nechci, aby to vypadalo jako mentorské poučování od někoho o téměř generaci staršího, který má rád kapely typu Ministry, Godflesh, Nine Inch Nails, Fear Factory, pravěkou podobu Pitchshifter nebo současné Corrections House (kteří na můj vkus už strašně dlouho mlčí). A samozřejmě celou řadu dalších různých odvozenin, u jejichž jmenování bychom tu strávili moře času. Jediné, co bych desce v tomto ohledu přiznal, je lehký, ale opravdu lehký závan Rammstein v první skladbě, čehož ale lituju hned, jak jsem to napsal.

 

The Last Bad Day band

 

The Last Bad Day hrají rock a žádný metal. To za prvé. Za druhé pouhé zapojení kláves do aranží industrial nedělá, stejně jako ten samý nástroj nedělá z velké spousty tzv. symfo-metalových kapel cokoliv, co by bylo byť jen vzdáleně spojeného s pojmem symfonická hudba. Ale lid chce být klamán, znáte to. V případě téhle kapely mě jako východisko napadá prostě kytarový rock (i když jsem nepochopil, co v sestavě dělají tři) nadopovaný klávesami, místy velmi dobře, místy nevkusně, což by se při velké představivosti mohlo blížit takovým HIM. Což píšu s plným vědomím toho, že od HIM znám asi dvě nebo tři skladby, které jsem zaslechl někde v rádiu. Podle mých poznámek z poslechu bych přidal ještě lehký závan gotiky a takovou malou podobnost s kapelami jako Dark The Suns, Evereve nebo asi nejvíc s Lacrimas Profundere, ale jsem přesvědčen o tom, že to je podobnost čistě náhodná a docela nezávazná.

 

Pokud jde o pozitiva, jedno zásadní bych měl. Kapela si je jistá, pokud jde o skladatelskou práci. Nedokážu posoudit, co je dílem čistě kapely a co výsledkem vedení Petra Skaly z Dark Chamber Sounds (mimo dalších Sebastien, Citron, Exorcizphobia,...), ale většina skladeb šlape. Mají jasnou, logickou strukturu, přirozený vývoj, jsou srozumitelné a posluchačsky uchopitelné. Především v první tři pak disponují i slušným drajvem a tahem na branku a minimálně u titulní Shades of Depression jsem dost spokojen (zkuste ZDE). Takhle to mělo jet až do konce a je proto dost velká škoda, že desce poměrně záhy dochází energie a začne se topit v sentimentálních písničkách, které mnohem víc hrají na city než na hudební nároky posluchače. Zhruba do šesté Pills s hostující zpěvačkou Renatou Galuščákovou to ještě jde unést, ale se sedmou skladbou Can Prayer Bad One Convert album definitivně propásne příležitost vrátit se k ostře laděným rockovým skladbám, k energii a posluchače mého typu ztratí. Na povrch naopak vystoupí (vlastně docela pochopitelná) naivita některých klávesových partů (Eyes), ale hlavně bicích, které jsou opravdu hodně jednoduché a někdy až trestuhodně (Destiny).

 

 

Z poslechu rovněž vyplývá jistá žánrová neukotvenost kapely, což mi ale přijde docela osvěžující a nahrávce to rozhodně přidává na zajímavosti (například hlavní motiv v sedmé skladbě). V tomto ohledu trpí především moje posluchačské preference, které by energii prvních třech skladeb nejraději protáhly na celou desku a tu sladkou limonádu nastavenou především procítěným zpěvem (mimochodem s velmi solidní angličtinou) pohřbily někam hodně hluboko. Kam se kapela posune svou další tvorbou a jakou cestu si vybere, si netroufám tvrdit s jistotou, ale pokud bych to měl odhadnout, řekl bych to asi tak, že na další desce už se mineme úplně. Otázkou rovněž zůstává, co bude s klávesami, na kterých toho na albu stojí fakt hodně a jejichž hrdý majitel Ervín Wajsar v aktuálně uváděné sestavě nefiguruje. V konečném důsledku dokážu s klidným svědomím napsat, že tenhle debut mě v některých ohledech docela zaujal a že některé jeho skladby se poslouchají fakt dobře. A že jestli je to na nějaké velké závěry nebo přísliby do budoucna, bude to pro úplně jinou cílovou skupinu. Já si dám Know How To Carry A Whip.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 29.10.21 17:44odpovědět

Já mám pro tyhle recenze na neznámá proma prostě slabost. Rammstein mě hlavně trkli v písní Destiny, protože tak je celý vykradený riff. Ono zase dát dohromady v teen letech 7 lidí, kteří se víceméně shodnou na nějaký hudební představě, je kumšt. Problém je ale v tom, že ta kapela nabízí dost málo tý energie, kterou bych od mladý skupiny čekal (nejvíc jí je v Lalala, což je prostě pecka jak hrom) a místo toho se koupe v těch patetických cajdácích, z nichž u songu 1938 jsem fakt chtěl vyskočit z okna. Za zmínku Corrections House samosebou bezvýznamné plus, taky je pořád točim a nezestárlo to ani trochu.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky