Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdejší tamní mordpartě Monolith se s jejím pojetím deathmetalu nepodařilo prorazit bariéru okolní namlsanosti, a tak se rozhodli zkusit to jako The Monolith Deathcult (TMD). Sebereflexe krom jiného názvu přinesla i změnu stylu. Chlapi svůj projev postavili na odlišné platformě, lehce pozměnili sestavu a nyní se prezentují jako nadmíru aktivní organismus. Po deseti letech práce mají venku pátou desku. Nezatěžují se žádnými singly nebo EPíčky, prostě nahromadí matroš a vydají dlouhohrající album. Ne zcela běžná praxe.

Album Tetragrammaton krom nahuštěného metalu přináší zálibu v deklamacích, proslovech a různých podivných nahrávkách. Nabídka je pestrá, v repertoáru jsou krom hlasů slyšet i zvuky laděného rádia či něco jako broušení mačety (Drugs, Thugs and Machetes). Většinou jde o intra skladeb, ale některé vsuvky je možné najít i uprostřed písně. Drze se vtírají do brutálních vokálů, na kterých zaníceně pracují hned dva členové kapely, basák Robin a kytarista Michiel. Takže nás celou dobu někdo komanduje nebo nabízí nevyžádaná vysvětlení, případně jsme týráni nepříjemným zvukem radiových vln.

Základem, na kterém TMD staví, je intenzivní a hlučný metal hnaný dopředu výrazným rytmem. Bubeník se často nechává unést a vodí nás krkolomnou stezkou bubenických fines. Jeho výkon zaráží piloty, na kterých je celé album bezpečně zahnízděno. Člověk se musí snažit, aby vše zachytil a dostatečně poválel na jazyku. Energická a nápaditá struktura skladeb mě bez problémů udržela přikovaného na pohovce. A to se opakuje i při dalších schůzkách s touto vymazlenou deskou. Tetragrammaton se na první poslech může tvářit jako ne sice zcela běžný death, ale najít se tam dá spousta zajímavých a nečekaných věcí. Kapele se snaha odlišit podařila zrealizovat a s radostí jim přiznávám svébytnou tvář, kterou z hlavy jen tak nedostanu. Death v jejich podání se nechává ovíjet atmosférou stejně jako sférami elektronických efektů, a tyto koketérie nesobecky odhalují tvář kapely, která není spoutána žádným předsudkem vyžadujícím brutalitu a nenávist za každou cenu. Zlobu je možné vyjádřit mnoha způsoby a TMD se to podařilo fúzí tvrdých riffů prošpikovanou nasamplovanými vložkami a častými hmaty do rejstříků kláves.

Do uší občas udeří lehčí rocková tvář, která nabízí lákavý protiklad hlučné mase nizozemského stadionu. Zviditelňuje se třeba ve druhé skladbě Human Wave Attack, kdy zjemní svůj zlý výraz zhruba v polovině třetí minuty. Tyto momenty jsou jako šafrán, lze je postupně vystopovat během opakovaných poslechů a tak to má být. Album, které hned zkraje ukáže všechny trumfy, je jako běhna, jenž své použité vnady nabízí k probuzení základních pudů chudáka chlapa. Tetragrammaton na mě zapůsobil jako živá voda a představil mi dosud netušené poklady země tulipů.