Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Outsider - Hyeon

The OutsiderHyeon

Symptom6.6.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Hyeon se blýskne několika fajn nápady, ale jinak desce vládne průměrnost a žel není toho mnoho, co by náročnějšímu posluchači mohla nabídnout. Poslušně hlásím, že po dobu mého poslechu se nic zvláštního nestalo.

Každý svět zhmotněného podvědomí je svým způsobem zajímavý. Některý více a jiný méně. Když přemýšlím, jestli Hyeon popsat jako z poloviny plnou nebo z poloviny prázdnou nádobu, netuším, za který konec to vzít. Nekomerční, svépomocí vzniklý materiál má své světlé chvíle a po zásluze mu patří body za obratnost ve hře a nápaditost v kompozici. Poslech jasně odhaluje, že skladby nebloudí, ale ubírají se přímo k cíli.  Co jim schází, nemusíme hodnotit přímo jako vyzrálost autora, ale řekněme, že výraznější osobitost by na škodu nebyla.

 

Osoba v pozadí je jen jedna, pochází z Itálie a jmenuje se Andrea Cicala. Rozhodně nemá olšové ruce a noty umí poskládat do rozumných tvarů, to je třeba říct. Jeho post-rockové snění si celkem dobře rozumí s řečí klasického rocku, ale od dalších žánrů si drží odstup a výraznější stopu nezanechalo ani ambientní plochaření. Hudebně monotématická deska tak i přes veškerou svou snahu občas sklouzává do kategorie výtahové hudby. Devítka skladeb dobře funguje jako zvuková kulisa, když chcete ztlumit příliš hlučné ticho. Pro účely soustředěného poslechu nemá Hyeon ten správný drive a občas zkouší mou trpělivost.

 

Proč někdo řadí skladby tak, aby to působilo dojmem, že má deska dvě intra, je mi záhadou. Když úvodní Intro přeroste ve dvojku Over, očekával bych trochu té energie, ale místo gradace to zavání skladbou přepůlenou ve dví. S nástupem čtvrté Yearning Tides se konečně začínají dít zajímavé věci a ke slovu se dostávají rockové nálady vzdáleně připomínající třeba Porcupine Tree. Tempo osmé Jötunn hlídá syčící hajtka a potvrzuje se moje teorie, že ty nejzajímavější momenty jsou ukryty do delších kompozic. Zde dominují příjemné kytarové melodie, nápadité přechody a nechybí ani hlasitější gradace. Poslední kus The Deep Roar Of The Breaking Waves je klidné, do věčnosti znějící post-rockové pohlazení s dominantní akustickou kytarou. Element, který na desce nenajdete a místy chybí, je zpěv.

 

Vlastními silami zvládnutá produkce nemusí být průšvih, když víte, co děláte a kam míříte. Hyeon má solidní základ, celkový projev je ale vlažný a pro tu rozvláčnost to na velkou slávu nevidím. Na druhou stranu každé zboží má svého kupce, tak se o osud této nahrávky nebojím. The Outsider každopádně není ten případ hudby bez zajímavosti. Je v tom opravdovost i příslib do budoucna. Jestliže je život jako bonboniéra, tak Hyeon je láhev vína, jehož chuť se nejlépe rozvine při vhodné příležitosti… a já tu svou ideální zatím zřejmě nenašel.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky