Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Revolt - Lost In Fiction

The RevoltLost In Fiction

Sorgh25.2.2014
Zdroj: CD
Posloucháno na: Technics SL - PG 390/ Dual CV 1400/ JVC SP - D302
VERDIKT: Škrdlovice je víska na Vysočině, kudy pravidelně projíždím na kole během jarní dovolené, někdy i sednu na pivko a hledím na zvolna se zvedající mlhy nad Dářkem. A právě tady, ve studiu AB, natočila kapela The Revolt své album Lost In Fiction.

The Revolt jsou pro mě příjemným překvapením a to tím víc, že jsem od nich mnoho nečekal. Celá řada zajímavých nápadů, které prezentuje funkční a dobře promazané soukolí kapely, si mě získala a nic na tom nemění ani fakt, že styl, který kluci drhnou, není mou ranní ani odpolední kávou. Co na tom. Od kladného hodnocení mě neodvrátilo ani zepár negativ, která se nakonec vyloupla, protože nejde o nic tragického a přiznejme si, že i slavné kapely mají často hodně daleko k dokonalosti. Proto se v konečném výsledku nebráním sympatiím, kluci hrají dobře a jejich muzika má ducha. Navíc je album hezky čitelné, nástroje se nikde neskrývají a zejména basa se často posouvá do středu zájmu, kde jí to sluší.

Lost In Fiction – už ten název vyvolává spoustu otázek a nejistých představ. Při pohledu zpět se  tušené tajemno nakonec vytrácí, ale zůstává nám v rukou transparentní, sympatická deska koketující s ozkoušeným křížením stylů. To je možná její spása, protože je dlouhá jak brácha od Širokého, obsahuje celých třináct fláků. Odvaha se cení, i když není všemocná, ale musím přiznat, že v tomto případě jsem během hrací doby čítající skoro hodinu o nudu nezakopl. A to je velká devíza. I když se síla koncentrátu na mnoha místech nastavuje a ředí, hlavně v refrénech, nevidím to jako nedostatek invence. Spíš jde o přijetí ustálené praxe. Skladeb je mnoho a někdy si jdou celkem po krku, což je na jednu stranu pestré, na stranu druhou albu chybí jednotící linie, která by skladby suverénně skládala pod jednu střechu. Nakolik je to nevýhoda musí posoudit každý sám, reakce mohou být různé. Ve mně to budí dojem, jakoby spolu v kapele soupeřila dvě křídla, jedno s příklonem k tvrdší tvorbě a druhé s oblibou v pop/rockově nenáročných skladbách. Nic proti ani jednomu, ale deska se potom tváří jako siamská krasavice o dvou hlavách a já nevím, se kterou začít koketovat.


Osobně mi je blíž tvrdá tvář kapely. Zalíbení v našlapaném metalu, ostrá příchuť thrashe - to jsou parádní atributy, kterým věřím. Bohužel se zmíněné skladby často v nejlepším utnou a „zušlechtí“ sladkobolně melodickým zvolněním, které moje počáteční nadšení rozbije na prach. Ukázkovým příkladem je skladba Perfect Couple. Výborně rozjetá mašina, která má vše, co od ní můžu chtít: nápad, energii, rytmus a celý tenhle potenciál je zbořen vyměklým refrénem. Ach jo. Ne ve všech případech to vidím tak tragicky, některým skladbám tato rozpolcenost sluší, ale jsou v menšině. Další bolestí je úvodní intro. Klávesová instrumentálka nazvaná Manga vyvolávající atmosféru podzimního snění nějaké české doomovky není schopná posluchače připravit na přicházející nálož, takže následující You Want It vás nepřipravené rozseká kanonádou rychlé bicí brigády a coreovým řevem naštvaného týpka. Jeho zloba se už tady začíná míchat s odlehčeným, melodickým refrénem a je to jedno z mála míst, kde to ladí. Poměrně překvapivá a vymezující se věc je skladba If I Ask You. Při jejím poslechu se mi vybavil pozdní americký grungeový sen, konkrétně kapela Creed. Kdyby měl zpěvák nakřáplý hlas, dojem by byl ještě silnější. Celkem dobrá věcička, i když v podstatě nenáročná, ale s potenciálem zavrtat se pod kůži.

Lost In Fiction jako celek nabízí spoustu věcí k přemýšlení. Jak už to tak někdy bývá, myšlenky se rodí rychleji než zanikají, navzájem se kříží a vylučují. The Revolt tímto albem udělali výrazný krok vpřed, o hráčských kvalitách není pochyb a i skladatelský vklad má svoji hodnotu. Vytknout tak mohu jen nejednotný dojem z celé nahrávky, který může vypovídat buď o probíhajícím zrání kapely nebo neschopnosti zkrotit množství inspirace.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Isky / 25.2.14 18:34odpovědět

Super..

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky