Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Rorschach Garden - We Are Vanishing

The Rorschach GardenWe Are Vanishing

Victimer31.3.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Osmdesátková novoromantika ve stylu minimal electro. Retrospektivně analogická, ale svěží a schopně konstruovaná. We Are Vanishing je sympatická diskoška.

Příští řádky budou patřit osmdesátkové synthpopové elektronice, takže kdo tohle období a hudební stylizaci upřímně nesnáší, může v klidu přeladit na jiný kanál. Německá formace The Rorschach Garden vznikla v roce 1988 jako sólový projekt Philippa Müncha, aby se po devíti letech fungování celý proces z osobních důvodů zastavil. K reaktivaci došlo v roce 2001 a následujícího roku projekt přerostl v regulérní kapelu. Tohle ovšem platilo jen do roku 2008, kdy třecí plochy mezi členy kapely překročily únosnou mez a Philipp na vše zůstal zase sám. A asi rád. Projekt má na kontě opravdu hodně alb, EPček a singlů a strohý není ani co do účasti na různých kompilacích. Historii ale přenechám opravdu zarytým novoromantikům a zaměřím se pouze na album We Are Vanishing, které vyšlo loni v létě u vyhlášeného elektro labelu Ant-Zen.

 


Sjíždět si jen tak na bandcampu vybranou společnost tohoto vydavatelství je rozhodně radost. A u mě taky trochu nutnost, kdy se po všech těch metalech přirozeně nastavím na hustší příjem elektroniky. Výživný seznam Ant-Zenu má své výhody v tom, že si člověk velmi snadno najde co mu vyhovuje a občas si i něco pořídí. Jednou z desek, která mi po této prověřené cestě cvrnkla do nosu je právě We Are Vanishing. Téměř hodinová synthpopová nahrávka, u které jsem měl napřed dojem, že se Depeche Mode vrátili do roku 1981 a vykopali své první album Speak & Spell. To by mi ale Phillip asi pěkně vyčinil. We Are Vanishing je kolekce, kterou nemáme nutně chápat jako retro, ale jako klasiku. Je to elektronická náladovka založená na typických analogových zvucích a i ten fádní a jako by nezaujatý vokál k tomu patří.


Pop šmrncnutý post punkovým dechem doby, současnost i minulost pěkně v kostce. Různých jmen kapel a jejich alb v hlavě naskočí při poslechu We Are Vanishing asi docela dost, ale my si vystačíme s tím, že před sebou máme suše melancholickou elektroniku dělanou s těmi nejlepšími úmysly člověkem, který tím prostě žije. Monotónní, ale melodicky výživnou, takže se z desky k tanci a poslechu vyloupne hned několik hitovek. Mezi teplým tanečníkem a studeným odcizením syntetické strojařiny je rázem pevné pouto, ožívají bujné kšice dnes již vypelichaných harcovníků, dioskotéka 2021 meets 1981 je naprogramována. Tlačítko delete je nefunkční, už není cesty zpět.


Když k tomu přidám postupně vzrůstající závislost, je prakticky rozhodnuto. We Are Vanishing je těžké vyndat z přehrávače, když tomu propadnete. Když někdo jako Philipp umí tu popíkovou elektrárnu provonět starým spiritem a nechat přitom oldies party trsat jen někde vzadu na parketu. Do ztlumených světel. Tohle je přímý přesun do specifického období hudby, ale fakt ne nutně retro. Ta hravost a nastalé malé disko orgie jako by to mazali. Vzpomněl jsem si třeba na domácí elektro extravaganci Schwarzprior, u těch jsem taky neuměl jen tak vypnout. Smrt, láska, chcaní - to ani nejde. Kdyby tak nevyšilovali a byli víc hodní, tak by si s The Rorschach Garden mohli padnout kolem ramen, nebo aspoň kolem synťáků. Minimálně by mohli spáchat společné diskohrátky.

 


Ne, víc v tom není. Je to temná diskoška, pocitovka. Jemná strojařina, ale pořád strojařina. A je to taky výsledek toho, jak vnímat starou pop elektroniku dnes a zkoušet si srovnávat, jak moc je to v pohodě a jak moc to zní jak z muzea figurín. U mě vyhrává ničím nezatížená chuť si užít slušné synthpopové album, které ze začátku zní typicky svázaně, aby po čase hezky rozkvetlo. I když někdy zní jako hrací automat. Ten dneska ale dává.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 12.8.23 16:24

U mě deska časem roste, ale některé skladby mi zatím nejdou pod fousy. První dva kusy jsou diktát a tam podléhám stejně jako u třetí, která mi (fakt že jo) připomíná Cypress Hill, ale v tom nejlepším. Permission výborná, Lazarus Leper zase ne. Dojmy se mi trochu houpou, ale celkově jsem vlastně spokojen. Král industrial metalu může být jenom jeden.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky