Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Ruins Of Beverast - Blood Vaults - The Blazing Gospel of Heinrich Kramer

The Ruins Of BeverastBlood Vaults - The Blazing Gospel of Heinrich Kramer

Victimer16.12.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Nejsem sice omráčen jako v případě elitní epiky předchozího alba, přesto jsem znovu ponořen do pocitů bezvěrce, jehož posláním je plenit beztvaré. Nebe je v plamenech, dýchat se nedá.

Nechť chátra nebeská a odpad černoprdelnický skrze povadlou vulgárnost raději zavře své vikýře. Není jejich čas, není na pořadu dne brát je mezi nás, co zasaženi jsme jedovatým kopím zhýralého bojovníka Alexandera a jeho projektu THE RUINS OF BEVERAST. Tam, kde čtyři roky staré plameny dolízaly genitálie obětí na poslední chvíli vystoupivších z hořících klášterů "Foulest Semen of a Sheltered Elite", neb sám jejich název je zavrhoval k popravení, nastal čas poohlížet se po novém trýzništi těch, co již možná zapomněli. Ach, jak vás nenávidíme.

 

Název alba čerpá ze započaté ságy skladeb "Blood Vaults", která nabrala dech na albu "Rain upon the Impure", na kterém je hezké, že vyšlo přesně na Vánoce, aby pak pokračovala na předchozím počinu. Její odkaz je dnes vtěsnán do názvu alba samotného. THE RUINS OF BEVERAST se na novince znovu pohybují tam, kde je jim nejlépe, mezi atmosférou chorého, ovšem výpravného black metalu a močály doom metalového chřtánu. Vzniká tak epicky infekční kreatura, která se chvíli vznáší vysoko nad klenbami starých dómů, aby za čas upadla v beznadějné brodění se ve výkalech, které nám panstvo denně sesílá z přepychově stavěných toalet, kde nechává spočinout své zarudlé zadky. Je možná mírnější v následování hrubých sypanic, o to více však utahaná v odpudivosti a zmaru. Je dalším krokem v definování zla. Odkaz Bathory je cítit na sto honů, stejně jako maximální temnota, která je v případě tohoto projektu stejně prioritní jako old schoolová aura dodávající dílu více na upřímnosti a původnímu zapálení.

 

 

 

 

Prim znovu hraje atmosféra. Přednostní to právo třímat v rukou celou strukturu hrozivosti pomocí efektně využitých motivů v dlouhých kompozicích. Tohle prostě Alexander umí. Skvostně vyladit epicky hororovou náladu a dokrmit tak poměrně předvídatelnou stavbu songů. Vše je šponované na maximum, zlo, doom metalová kalnost, chóry z fantaskních hradů a také autorovo zalíbení v rouhacích praktikách, neb on je tím, kdo smí házet špínu na tvory zaslíbené nebi.

 

Ačkoliv jsem si naprosto jist, že se do nové nahrávky promítla znovu ta oddanost starobě, plísni a krvi po zesnulých představených, už nejsem tak uchvácen jako v případě minulého díla. To kolem sebe postavilo neprostupný val, přes který nelze jen tak proniknout. Tehdy to bylo příliš silné. Jiné, výpravnější, snad i rozkročenější. Devět ohavných poselství dnes splňuje úlohu spíš dobře odvedené práce než něčeho, co by mělo uhranout. Přesto je album maximálně propracovaným artiklem zla, do jehož nitra se noří jen duše zvrácené a vnitřně nemocné. Vyvolává plazivou zkázu a bere si do svých dlaní špínu, ve které dusí ty, co nenávidí. Ano, THE RUINS OF BEVERAST, to je nenávist. Přesvědčení v bolesti, chtíč pokořit nedoknutelné. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jan / 14.2.18 13:55odpovědět

Výborné, choré, epické, atmosféra.

Victimer / 16.12.13 19:43odpovědět

Je to tak. Tady ta věc tady původně neměla vůbec být, ale stalo se. Nutkání. Baví mě se k té odporné desce pořád vracet :)

Coornelus / 16.12.13 9:37odpovědět

Hodně zajímavá deska. S velkými přestávkami se jí snažim pochopit už pěkně dlouho a furt ne a ne do ní naplno proniknout. Při tom je evidentní, že je v ní silný potenciál, ta chorobnost tam cítit je :-) Třeba jí časem plně docenim, některé věci není vhodné uspěchat.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky