Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Scalar Process - Coagulative Matter

The Scalar ProcessCoagulative Matter

Garmfrost18.6.2021
Zdroj: mp3
Posloucháno na: bandcamp
VERDIKT: Po instrumentální i skladatelské stránce jsou The Scalar Process velice šikovní, po zvukové zrovna tak. Jejich muzika je příjemně vyvážená, takže není přehnaně technická, přechody nejsou kostrbaté a mají v čele skvělého frontmana. Co chtít do začátku víc.

Rád náhodně objevuju nové a neokoukané spolky, které mi mohou přinést nejen porci zábavy, ale pořád doufám, že metal není pouze o starých (samozřejmě zasloužilých) smečkách a pevně věřím, že i v mladé krvi dřímá potenciál přinést dobrou muziku. V technicky založeném extrémním metalu je takových docela dost a mezi ně se zcela určitě můžou započítat také francouzští The Scalar Process. Nejedná se o žádné začátečníky bez zkušeností. Sice jsou to vesměs kluci kolem dvaceti, ale např. bubeník Clément Denys už své přednosti ukazuje pár let ve Fractal Universe, jimž letos rovněž vyšla deska. Kdo má v oblibě kapely typu Beyond Creation nebo Fallujah, měl by zpozornět. The Scalar Process na svém debutu Coagulative Matter hrají právě v podobném duchu.

 

The Scalar Process sází na extrémnější a svižnější styl svého prog/tech/death metalu. Zároveň své skladby umně protkali jímavými melodiemi, dech beroucími vyhrávkami a sólovými hrátkami. Jakkoliv se můžou zdát jejich vyjadřovací schopnosti nepřístupné, jejich skladby jsou v podstatě přes veškerou výpravnost naopak velice přirozené a snadno poslouchatelné. Těžkou techniku posluchači usnadňují absorbovat příjemnými harmoniemi. Což jsou schopnosti daleko zkušenějších muzikantů a ne v podstatě začátečníků. Coagulative Matter se nebojí ani jazz/fussion hrátek jako třeba ve skladbě Mirror Cognition s hostujícím Markem Garrettem s death-corových Kardashev. Skladba se přelévá z tichého vesmíru do sonické bouře, jakoby se nechumelilo. Ostatně už úvodní instrumentálka Elevation nabízí podobné legrácky. Když se pak promění v následující Cosmic Flow, album ztěžkne a v riffovém vzteku a přehršli rytmických divočáren posluchače nemilosrdně posadí na padesát minut do křesla. Přeneseme se variabilním nářezem, dostane se nám nevycpávkových instrumentálek i jedenáctiminutové titulní skladby s hostujícím pianistou Tommym Bonneviallem. Myslím si ovšem, že tady si pánové ukousli příliš velké sousto, které nejde jen tak rozkousat. Ne každé polknutí přináší radost a občasná vycpávka kazí jinak bezchybnou chuť.

 

V tomhle ranku nebývá výjimkou, že špičkovou muziku doprovází zpěvák, který zbytku nestačí. Nebo se snaží o čisté zpěvy, které pak hází zbytek do sladké kašičky. Nelíbí se mi ani zbytečně surový growl, který v podobných případech působí nepatřičně. Mathieu Lefevre k takovým nepatří. Jeho projev je silně atmosférický, brutální i energický. Do sladkého popěvování se nepouští. Umí rytmicky vrčet, growlovat, řve jak na lesy i protahuje chropot do melodií. Líbí se mi.

 

 

Nebudu přehánět a tvrdit, že jsou The Scalar Process nezemskými a nedostižitelnými. Jsou na začátku. Ovšem troufám si říct, že za takový začátek by nejedna legenda upsala duši čertu. Po instrumentální i skladatelské stránce jsou kluci velice šikovní, po zvukové zrovna tak. Jejich muzika je příjemně vyvážená, takže není přehnaně technická, přechody nejsou kostrbaté a mají v čele skvělého frontmana. Co chtít do začátku víc. A co bude následovat příště?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky