Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Soundbyte - Solitary IV

The SoundbyteSolitary IV

-krusty-12.7.2017
Zdroj: CD-R v papírové pošetce // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Pravá a nefalšovaná severská beznaděj, servírovaná pokračovatelem kultu nejkultovatějšího, chutná hořce a nemilosrdně. Přesto si dojdete pro nášup...

S ruměncem na líci se přiznávám, že mi existence (a ta není nijak krátká) projektu The Soundbyte dlouho předlouho unikala a nebýt kolegů z redakce, žil bych životem člověka, který si občas poslechne The 3rd & The Mortal s kapesníčkem v ruce a pocitem, že se „to“ už nikdy nevrátí. Příjemně otřesen, leč potěšen jsem zkusil tohle album a čekal, co to se mnou udělá.

 

Trond Engum nedokáže zapřít svůj rukopis a taky není proč. Jeho předchozí kapelu jsem vždy respektoval a uctíval a The Soundbyte jsou pro mne neoficiálním pokračováním (přestože tenhle projekt už dýchal před definitivním koncem T3&TM). Pojítkem není jenom Engumova práce s kytarou a melodikou, ale i starý známý muž za bicí soupravou Rune Hoemsnes.

 

soundbyte band

 

Pokud se člověk dostane v určitý zlomový moment k určité nahrávce, nesmazatelně se mu vryje do mozku a málokdy ji vytlačí jiné album, byť stejného interpreta, nemluvě o interpretovi jiném. V tom to má se mnou Trond těžší, protože ač to celé zní jako jeho bývalá kapela, není to jeho bývalá kapela. Možná jsem už posluchačsky rezistentnější nebo se mi v uších jeho předchozí práce uvelebily komfortněji ... kdo ví? Každopádně se mnou tato, již čtvrtá dlouhohrající od The Soundbyte nezacloumala TOLIK, jak bych při vyslovení jména jejího autora předpokládal. Přesto jsem ale spokojen.

 

 

Během poslechu se noříme do nádherné severské melancholie, rozvážným tempem, odpovídajícím rytmu kompozic, se procházíme odkvétajícím rašeliništěm na obalu, míjíme nehybnou vodní plochu, podobnou obrovskému zrcadlu ... a to vše pod mračící se oblohou. Ta je neklidná a zneklidňující, stejně jako tu nervní a tu poklidné experimentálně doomové plochy hudby samotné. Odlehčené bicí udávají otrocky monotónní tempo, které snadno přivede posluchačovu mysl do jakéhosi transu, pochopitelně ne nepodobnému tomu z alb Painting On Glass (1996) či In This Room (1997). Jemný ženský vokál je mrazivý a přitom tak laskavý, jak jen může být náruč samotné smrti pro zbloudilého a hladového polárníka uprostřed nekonečné pustiny.

 

 

Kytara čaruje na první poslech ne až tak nápadné melodie, zvukové stěny se přelévají. Občas ztichnou a nechají prostor čistému vokálu a podivným industriálním zvukům. The Soundbyte kreslí obrazy. Vidím na nich zadumanou přírodu a cítím z nich melancholii opuštěných fjordů. Solitary IV prostě stojí za poslech. Nastražte uši a na chvíli se zastavte!

 

A dovolte malé soukromé ohlédnutí: jsem rád, že se uzavřel jakýsi kruh. V roce 2009 jsme se na Brutal Assaultu dali do jakés takés řeči s kapelou Atrox, jejíž album Binocular mne tehdy dostalo. Když jsem kytaristovi chválil aktuální desku, skromně se mi omlouval, že on tam nehraje a že on se věnuje svojí kapele, která se jmenuje The 3rd & The Mortal ... a já šel do kolen, protože KULT! A dneska když se dívám na staré společné foto, je mi jasné, že tomuto člověku teď recenzuji čerstvou desku. Pomyslně a na dálku smekám...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

stupor / 29.5.17 11:27

Nikdy ma neprestane udivovať, ako bratia Česi dokážu svoj talent pre pesničkárstvo, poetické hry s rodnou rečou a inteligentný humor vopchať snáď úplne všade. Dokonca aj do metalu. Kým v Master´s Hammer (ktorému som nikdy neprišiel na chuť) to ešte má svoju tvár a úroveň, v počinoch Lorda Morbivoda sa to dostáva do pozície (seba)paródie, ktorú so zmäteným úškrnom môžem brať ako takú folklórnu kuriozitu, než ako plnohodnotnú hudbu, ktorej som ochotný venovať svoj čas. Príde mi to ako mrhanie energiou a časom (pri realizáciu takého množstva projektov) na niečo, čo dosahuje úroveň kresleného vtipu v lokálnom periodiku. Celkovo to spomínané pesničkárstvo (ktoré u mňa dosiahlo vrchol v osobe Karla Kryla a aj Nohavicu - na Slovensku v tomto obore neexistuje konkurencia) cítim hádam z každej českej metalovej skupiny spievajúcej v rodnej reči (výnimka je Silva Nigra), a to mi kazí dojem z ich produkcie a strácam záujem o danú skupinu. Možno je to len mojím vkusom, no táto esencia pesničkárstva mi sedí len k folku, respektíve k nejakému chlapíkovi zanedbaného vzhľadu s gitarou v ruke, ktorý dokáže zaujať dav už len svojou charizmou. No a v recenzovanom počine sa tento český folklór spája s nemeckým - simplexným discom, a to presahuje hranice toho, čo som schopný a ochotný akceptovať nielen na poli metalu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Daniel / 19.7.17 13:32odpovědět

Nádherná záležitost, v Norsku nakonec nic špatného snad ani nevzniká. Jediným minusem je, stejně jako u předchozího alba, krátká stopáž. Té krásy bych vydržel mnohem více(-:. V každém případě není těžké tvorbě Soundbyte podlehnout.

Victimer / 16.7.17 11:02odpovědět

Taky u toho ještě zůstanu, protože tohle je varianta hudby, kterou je třeba zkoumat a mám k ní blízko. Jestli se vše povedlo ale zatím neumím říct.

Bodin / 14.7.17 8:01odpovědět

Mám slabost pro podobné žánry. Zatím nejtemnější věc z dílny The Soundbyte. Album, u kterého budu trávit vícero času.

-Ruadek- / 13.7.17 17:56odpovědět

Táhne se to jako asfalt na podrážce. A je to fakt poslouchatelný. Prozatím vstřebávám a porovnávám s T3&TM.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky