Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Člověk nemá nikdy říkat nikdy, protože pokud jsem si před necelými třemi roky myslel, že dopsáním poslední věty v recenzi alba Water Planet německých instrumentálních poutníků vesmírem The Spacelords veškeré naše vztahy končí, byl jsem evidentně mimo jak zelený aktivista. Docela nedávno došel opět z této země medem a strdím oplývající balíček a v něm další deska této bizardní trojice. A pokud ta souvětí natahuju už moc, tak se pokusím o zjednodušení zhruba tím způsobem, že je to stejná nuda jako posledně.

Nové album obsahuje pouhopouhé tři skladby, které ale dohromady čítají bratru padesát minut muziky. Dvě z nich skromně skončí před čtvrthodinkou, ale ta poslední se protáhne přes dvacet minut a patří do kategorie soubojů „kdo z koho“. Abyste trochu tušili, co tím myslím a já se nemusel opakovat, zkuste aspoň prolítnout zmíněnou starší recenzi předchozí desky (ZDE). Dozvíte se tam zhruba rámec hudby této kapely a taky důvody, proč jsem se už tehdy rozhodl žít v úplně jiném časoprostoru než oni. Bohužel (a není to moje vina) se mě opět někdo snaží zatáhnout někam, kde to několik světelných let vypadá pořád stejně a snaží se přitom tvrdit, jak je to strašně moc zábavné. Není.

Instrumentální psychedelic-space-rock této kapely je dlouhý a poměrně jednotvárný trip, který když jsem si pouštěl doma v kuchyni a ptal se ženy, jak se jí to líbí, odpověděla, že si ani nevšimla, že něco hraje. V ten moment mi bylo trochu trapně, že jsem na to nepřišel já, ale přes veškeré protisnahy uraženého ega a dotčené ješitnosti jsem si musel přiznat, že podstata je přesně v tom. Muziku této desky až neuvěřitelně snadno vytěsníte kamsi na pozadí a klidně u ní můžete luštit křížovku nebo Einsteinovy rovnice. Rušit vás rozhodně nebude, nezaujme vás, prostě bude někde hrát, pořád dokola nějakou nezábavnou repetici a jen když se budete hodně soustředit, zachytíte sem tam zajímavou změnu, motiv, klávesový part.

Ona situace je totiž zhruba taková, jak jsem psal minule - není to o tom, že by se na albu nevyskytovaly celkem dobré hudební myšlenky, ale pokud už se objeví, jsou utopeny v obrovském množství balastu kolem. Ta přebujelá hrací plocha (limitně 24 minuty) je z vnějšího pohledu neskutečně fádní a nezajímavá, že když si budete v PC přehrávači náhodně posouvat kurzorem napříč skladbou, bude to znít všechno hodně podobně. Skladbám chybí nějaký dynamičtější vývoj a práce s gradací, což samozřejmě chápu, že můžou být čistě moje priority, ale tak to prostě je. Stejně jako posledně mám potíž taky s tím, že jedny z nejzábavnějších momentů desky (zapojení Hammondových varhan, analogových syntezátorů a dalších zajímavých nástrojů) jsou dílem hostujících muzikantů a přitom jde o poměrně zásadní díl aranží alba. Což mi přijde trochu jako podvod, resp. bych očekával, že kapela bude stavět především na své vlastní sestavě.

Za mě se s novou deskou nic nemění a stejně jako posledně doufám, že naše další cesty půjdou v bezpečné vzdálenosti od sebe. Není v tom nic zlého ani špatného, prostě jsme každý jiná krevní skupina.