Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Devátý kámen uložený Srby The Stone do své megalitické kolekce nese jméno Kosturnice a asi není třeba dlouho přemítat nad tím, co toto slovíčko znamená. Ano, je to kostnice. Místo, které budí úžas v očích návštěvníků, a přesto určité mrazení, že tohle všechno kdysi byli lidé. Stavební materiál použitý ke kutilskému záměru je hlavním inspirativním zdrojem pro kapelu již delší čas. Jestli si ještě vzpomenete na živé koncerty právě téhle kapely (skutečně se něco takového dělo, jakkoliv už se nám to může zdát tak dávno), tak si možná vykreslíte speciální stojan na mikrofon, který hlavní pěvec používal. Ano, i na něm se houpala celá řada ostatků lidských i zvířecích.

Kosturnice je velké album, které přišlo po téměř čtyřech letech od posledního Teatar Apsurda. Hned z kraje musím předeslat, že mi nové album přijde jako to nejmelodičtější, které mají na svědomí. Samozřejmě nechybí celá řada svižných hbitých vichrů, které pleskají naše tváře jak rány bičem. Má to na svědomí zejména bicí mašinérie, za kterou nesedí nikdo jiný než tuzemský velmistr Honza Kapák, jehož hru bezpečně poznáte už v prvním songu. Fakt to jde poznat, pokud máte dobře nacvičenou jeho hru z Avenger a tak nějak jsem si na zlomek sekundy přál, že bych takhle nějak chtěl vidět další desku Avenger. Ale víme, že tahle kapela již aktivní není a že je uchystána náhrada v podobě Bohemyst, která si však dává dost na čas s nějakou novou výživou pro lačné sluchovody stále patřičně uctívající mstitelův odkaz. Ale zpátky mezi kameny.

Bicí jsou na téhle desce opravdovou lahůdkou a energickým organismem, který nejede jen tupé tempo, ale nebojí se barevnějších proklepů na jiné blány či plechy. Dále pak zvuk těch škopků má báječný libý charakter, který vás prostě dostane do pohybu. Samozřejmě, že bez dobře postavených kytarových linek by celá paráda plavala a stabilita by nestála za mnoho. Právě kytarové vyhrávky dělají z celé desky velmi pestrý zážitek, který však neztrácí na síle a pořád patřičně uhání kupředu. Bez pohledu zpět se valí skladby jedna přes druhou, válcují prostor s takovou grácií, že vás od prvních chvil důsledně vtáhnou do svých osidel a zápřah nepovolí, dokud nenastane definitivní ticho. Nudit se není kdy, neboť se pořád něco děje a stále je co obdivovat. Frázování je patřičně vzteklé a válečnické, což celou mašinérii vymalovává v agresivních konturách.

Netřeba se dlouho rozmýšlet nad tím, že tohle je dle mého skromného úsudku tím nejlepším počinem kapely. Vskutku, Kosturnice má podle mého mínění a aktuálního rozpoložení vše, co si od takové blackové nahrávky přeji dostat. Má neuvěřitelný náboj a barevnou strukturu. Místy mi připomíná jiné oblíbené nahrávky z daného žánru, a přesto nehodlám poukazovat na nějaké sprosté opisování. Je to prostě atmosféra a pocit trefy do černého …doslova černého. Zkrátka někdy si to sedne hned a ta situace tady opravdu nastala. Jasně že to není nějaké bourání hranic a stavění složitých až těžko uchopitelných kompozic. Kdepak, tady je to jasně přímočaré, řemeslně dokonalé a nijak ohrané a trapně dlouze luhované umění černého kovu. Víc prostě netřeba znát – kvalitní deska, co skvěle zamává s náladou. Takovéhle vzpruhy je zapotřebí.