Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Wandering - The Forest In Your Name (EP)

The WanderingThe Forest In Your Name (EP)

Victimer10.3.2013
Zdroj: soundcloud, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Osobní zpověď člověka, který dokázal přenést své pocity do své hudby a dostat ji na úroveň velmi silného zážitku i pro člověka, jenž stál mimo jeho osud.

Poté, co jsem od Toma obdržel odpovědi, které reagovaly na témata vznesená k nové nahrávce "The Forest In Your Name", přiznám se, bylo poněkud těžké se po takovém nahlédnutí do nitra muzikanta, dostat k materiálu ze svého úhlu pohledu. Až tady jsem si uvědomil, jak je ten můj pohled na věc pouhým chudým příbuzným skutečným prožitkům a okamžikům, jež vznik "The Forest In Your Name" reflektovaly. Docela jsem narazil, pomyslel jsem si. Ale pak jsem stejně došel k tomu, že tohle platí pro všechny typy nahrávek a všechny na ně navazující recenze. Jen jsem byl tentokrát, řečeno bez zbytečných větných konstrukcí, více donucen k tomu, abych o těchto věcech trochu víc zapřemýšlel, než je nechal (až na skutečné výjimky) letět za horizont. THE WANDERING touto výjimkou jsou.

 

Aktuální EP je Tomovou třípísňovou zpovědí, osobní reakcí na prožitý vztah na dálku, po hudební stránce ulehající vedle post-rockových interpretů, ovšem v duchu dalších experimentů, vycházejících jak z metalu, tak z elektroniky. Co beru jako hlavní plus, tak "The Forest In Your Name" tvoří příběh, přirozeně navazující minutu od minuty a evokující zásadní momenty autorova života. Mínusem budiž jistá "neživost" nahrávky, ale to vychází z daných možností muzikanta a ostatně také jeho rozhodnutí, jestli nedat například bicím ruce a nohy člověka. Ovšem výhrady po této stránce dál rozvádět nebudu, protože jednak bych to tak trochu tahal z paty a druhak bych chtěl, aby podobně nenásilně jako hudba na EP, vyzněla i tato recenze.

 

Ryze instrumentální záležitost, ze které jsou cítit okamžiky radosti, smutku i rozčarování, doprovází autentické záznamy setkání dvou lidí a vše tohle zastřešuje silná atmosféra, která tvoří hlavní složku hudby THE WANDERING. Ta posouvá celé dílko směrem, který ukazuje na skutečné události a skutečné dojmy. Z této atmosféry jako celku lze nejvíce načerpat, jednotlivé postupy zůstávají jen střípky jednoho příběhu, nebo chcete-li, konceptu. Zajímavé možná je, že osobně z nahrávky cítím vyloženě severní prostředí, náladu, která mi hned naskočí. Jakmile si "The Forest In Your Name" pustím a nemusím (z čistě vjemového hlediska) začít prvním trackem, ocitám se pocitově někde mezi Norskem a Islandem, což v případě první země poukazuje na autentičnost a schopnost přenést nahromaděné emoce, a v případě té druhé zřejmě na hudební vlivy, které samotného Toma poháněly.

 

Ideální pocitová posloupnost daných okamžiků "The Forest In Your Name" je díky Tomovi rozebrána v rozhovoru. Já sdílím zlomové pasáže, dokáži se do nich vžít po svém a pak je zpracovávat. Hlavní myšlenkou, která mně pak letí hlavou, je ta hovořící jazykem přirozenosti a neukvapeného jednání. EP je experimentální atmosférickou hudbou, jež ve své nahodilé zastřenosti mění tvář vzhledem k momentálním situacím. Pokud vidím úvodní eponymní song jako jakýsi pozvolný rozjezd děje, který v sobě ukrývá celkový pocit z blízké osoby, jsou další dva kousky dramatičtější (The Arrival into The Hands Of Sorrow s velmi nervními postupy a vlnami zvuků vyvolanými nejistotou dané chvíle) a nakloněny větším počtům dějových zvratů, z nichž poslední záležitost "The Lake Of Misery - Nordbytjernet" je pro mě skutečným vrcholem a tím nejlepším, čeho byl doposud Tomáš jako muzikant schopen. Je velmi důležité tomuto dílu naslouchat a umět je uchopit. Zachytit atmosféru a spojit si pomocí ní svůj vlastní prožitek. Pak musíte uznat, že jde o velmi zajímavou a svým způsobem jedinečnou zpověď.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky