Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přijdou na mě chvíle, kdy mám rád vedle sebe věci, které spolu nemají skoro nic společného. Nechci přímo říct dva extrémy, protože poslouchat novou desku Vader ne nic zas tak extrémního, byť ji dokážu sjet i několikrát po sobě a pořád si ji užívat. A vedle ní si rád pustím úplnou oddechovku, kterou může v současné době být třeba poslední album Stone Temple Pilots (kolega o něm krásně psal TADY), anebo třeba aktuální nahrávka americké kapely The Warlocks. Té jsme se na Echoes už celkem věnovali (dvě recenze) a byť to u mě mají trochu nahnuté díky ne zrovna stabilní a vždycky přesvědčivé formě, novinkovou desku The Chain dokážu brát celkem vážně. Plus mínus.

Tím plus je neskutečná pohodička a lehárko, které z desky sálá do všech světových stran a které má potenciál ukolébat vás i v dobách největších krizí do stavu lehké hibernace a absolutní psychické vyrovnanosti. Ostatně třeba zpěvák působí podobně retardovaně až neživě a během poslechu budete mít neodkladný pocit, že každou chvíli usne a konce desky se nedožije. Prostě klídek. Bubeník nespálí víc kalorií, než kolik jich je potřeba na zašněrování tkaniček u bot, ale ono to stačí, není potřeba víc. V tomto duchu deska plyne a je to na její poměry dost drsné slovo. Skoro by se chtělo napsat, že se vznáší jak kouř z marihuany a vůbec bych se nedivil, kdyby v tom všem figurovaly nějaké aspoň trošku nelegální látky. Proč ne, album vlastně působí podobně omamně a pokud se s ním dostanete na stejnou tepovou frekvenci (což znamená hodně, hodně zpomalit), čeká vás docela slušná symbióza.

Druhé plus je z kategorie čistě hudebních, protože na desce mě neskutečně baví hra se synťáky a efekty, přičemž důraz si položte na to slovo hra. Hravost je krásná vlastnost a je strašně velká škoda, že mnoho talentovaných kapel v dnešní hudebnímu byznysu nepřející době vypustilo tohle slovo ze svého slovníku a na místo něj zvolilo jistoty. The Warlocks v tomto směru působí jako maximální lůzři smíření se stavem věcí, a tak si celkem dovolují, nebojí se otáčet knoflíky u starých hraček a kouzlit s nimi dost zajímavé zvuky. Ostatně to, že to celé nemyslí tak úplně vážně, dokládá jejich vizuální prezentace, která je naprosto šílená a pokud si měl dělat úsudek čistě podle ní, náš společný příběh by skončil ještě před jeho první kapitolou. Tak hrozné to je - ostatně posuďte sami ZDE, můj favorit je právě klávesák. Tuhle kapelu prostě doporučuju poslouchat a raději se u toho na ní vůbec nedívat.

Celkově příběh téhle desky není o tom, že by chtěl bořit jakékoliv hranice a je dobré mít toto při poslechu napsáno před sebou jako zásadní pravidlo. A svým způsobem možná jako výhodu. The Chain je v tomto ohledu prostá deska, která se snaží přinášet prosté písničky a nutno uznat, že většinou se jí to daří. Hned úvodní Dear Son splňuje požadavky na lehkou psychedelickou skladbu docela slušně a naštěstí není jediná - je jich víc a možná jich je většina. Rytmicky svižnější skladby prakticky nejsou, snad s výjimkou výborné You Stooge You. A stejně tak skladby, které už to s tou pohodičkou přehnaly a sklouzávají k nudě, budete hledat jen vzácně, například v podobě Mr. Boogeyman.

Jinak album plyne docela konzistentně a decentně naplňuje představy o lenošivém, psychedelickém indie rocku, místy zahaleném do lehkého shoegaze oparu, který je příjemný a voní po vanilce. A je to jeho přednost i slabina zároveň. Pokud se naladíte na stejnou vlnu, bude vám v tom nadýchaném světě příjemně a dobře. Ale pokud ne, neřekne vám The Chain vůbec nic. Ale nebude to vaše chyba, tahle kapela prostě takhle funguje.