Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Wolves Of Avalon - Carrion Crows Over Camlan

The Wolves Of AvalonCarrion Crows Over Camlan

Bhut11.5.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Třináctičlenná smečka vlků Avalonu opěvující dávnou historii Británie přináší velice povedené dílko. Není to nic neobvyklého, ovšem velice pěkně a především pestře zahrané. Tajemstvím opředená atmosféra desky pak dodává na celkovém líbivém pocitu. Nepříliš výrazný zvuk bohužel strhává na kvalitě, nicméně dále zde vybíhají jiné pozitivní aspekty, jakou jsou melodie, různorodost i samotné téma. Zkrátka britský keltský pohanský metal.

Stěžejní osoba hudebního uskupení The Meads Of Asphodel Metatron se společně s dalšími několika vyznavači britského keltského pohanského metalu rozhodl o založení výjimečného mezinárodního projektu. Tento projekt, který by měl být tím nejlepším, co na pagan metalové scéně nalezneme, dostal do vínku název The Wolves Of Avalon. Nově vzniklý projekt k sobě přizval několik hudebníků z různých koutů světa. Jmenujme alespoň některé Rob Darken (Graveland), Magnus O. Wohlfart (Yggdrasil), Verst (Instinct), Roland Schropp (Wurzlzwerg) a také z českých luhů a hájů Petra Jadrná (Cruadalach). Celkový počet hudebníků, kteří se podíleli na novém materiálu desky Carrion Crows Over Camlan, čítá třináct person. To je celkem slušné obsazení... Hlavním mozkem celého projektu však nadále zůstává Metatron

Bylo napsáno vcelku dvanáct skladeb zaobírající se ve své lyrické tématice hlavně mytologií staré Británie. Byl dokonce uveden i přímý letopočet, tedy období kolem roku 500 po Kristu. Jedná se o koncepční album oslavují udatnost hrdinných válečníků věku krále Artuše. Historie z desky opravdu silně dýchá, po této stránce se album velice zdařilo. Ohledně tématu se nejedná o nic nového, hrdost na své předky už projevovali staří dobří vynikající Bathory. A právě Quorthonovi, z tohoto věhlasného tělesa, je celé album věnováno. Nápad je tedy postaven velice pěkně. A dostáváme se k hudbě samotné. Jestli očekáváte moderní pojetí folk metalových a pagan metalových kapel ala Korpiklaani, tak Vás musím zklamat. Skutečně žádné hospodské hop-hop melodie a rozjuchané nálady se nekonají. Jde o střídmé a silné vyjádření pohanství. Tento druh hudby už slyšíme jen zřídka. Naskytuje se zde srovnání tohoto díla s jinými kapelami, jako jsou například Moonsorrow, či Cruachan. Melodie na albu jsou tedy také, ovšem nejedná se o hlavní motiv, na kterém by stálo celé dílo. Především se jedná o emocionální vyjádření a atmosféru, která má při poslechu pohltit. Žádné veselé skákačky. Atmosféra počinu je tedy halena do jisté záhadnosti, chmuru a taje. Ale i přesto z ní čiší síla a drsná hrdost. Kompozičně je to dílo umě vyvážené. V okamžiku, když už už se dostavují pocity nudy, vypluje na povrch zcela něco nového, dosud neslyšeného. Pěkné to je.

 

Abych zhodnotil album jako celek, musím ho dát do lepšího nadprůměru, jelikož se jedná o opravdu originální materiál. Pravda, prvotní poslech byl poněkud nestravitelný, divoký a uspěchaný. Ale vše má svůj čas. Do nitra počinu jsem se musel dostávat několika poslechy. Zde přeci jen platí pravidlo, že se nemá dávat na první dojem. Toto album je toho důkazem. Různá detailní zákoutí se objeví až po důkladném bedlivém věnování se poslechu. Jsou zde totiž typické pagan metalové kousky, které mohou lehce nudit. Ovšem oproti nim může posluchač zaznamenat vynikající kousky. Já jsem si hlavně oblíbil jedinečný song The Last Druid. Který staví na jiných základech, než mají ostatní skladby. Vlci Avalonu jsou tedy výborně "zmáknutý" projekt, který si zaslouží kladného hodnocení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky