Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsem si četl znovu svoji recenzi na výborného předchůdce právě recenzované novinky Machine švédských post punkerů Then Comes Silence, uvědomil jsem si, že bych mohl v podstatě napsat to samé. Kapela na sobě neustále maká a co bylo dříve skvělé, je nyní lepší. Znát je to zejména v citlivých aranžích, nebo zase o něco pestřejším zpěvu hlavní persony Alexe Svensona. Ubylo bohužel tolik parádní razance, která vévodila Blood, ale to je jedna z mála, ne-li jediná slabina čerstvého díla výtečných mladých gotiků ze Stockholmu.

Machine vychází v Evropě pod křídly Oblivion/SPV a v Severní Americe pod Metropolis Records. Předpokládám, že spolupráce s Nuclear Blast byla skvělá, nicméně pro obě strany bez dlouhé perspektivy. Mezi předchozími nahrávkami neproběhlo tolik změn jako mezi Blood a Machine. Novinka na své předchůdce navazuje, s každého póru je znát láska k osmdesátkovému post/punku, darkwave a kytarové gotice. Potud se toho příliš nezměnilo. Kapela do svého stylového rozpětí tentokrát sáhla i do ranku alternativního rocku a psychedelického popu. Jakoby své síly spojili Sisters of Mercy, The Clan of Xymox s Killing Joke, Bowiem nebo Nickem Cavem. Ostatně i ten má své kořeny v post punkovém běsnění, takže se kruh uzavírá.

Machine je samozřejmě deska energická více než dost. Zmínil jsem její úbytek jen v porovnání s Blood. Novinka jde mnohem dál do jakéhosi vnitřního běsnění, tutlané zloby nebo opojné posedlosti. Pánové tyto pochutiny smíchali dle vlastního receptu do vzrušující směsi a představili tak vlastní vizi moderního a hlavně nesmírně chutného vesmíru, kterému vládne nadšení a výborné muzikantství.

Je zcela evidentní, že je Machine dosavadním vrcholem tvůrčích i hráčských schopností Then Comes Silence. Kapela bez debat vytvořila své nejpromyšlenější album, na které je snadné vytvořit si závislost. We Lose The Night, která album otevírá přímo nakažlivou melodikou a potřebným „drajvem“, posluchače uvede přímo do nejsilnější nálady, která ho neopustí až do konce zážitku. Kapela ve svých skladbách nedává na odiv pouze ono zmíněné tvůrčí i hráčské umění. Obdivuhodná je její vyspělost a uvěřitelnost. V Dark End dokážu zapomenout na realitu a nechávám se unášet temnými vlnkami vznášejícími krásným melodickým prostředím nad rockovou propastí. Klipový Ritual s hostující Karolinou Engdahl z post punkových True Moon může být jednou z nejzajímavějších a klidně i nejsilnějších skladeb nahrávky. Může za to zejména parádní hlas, kterým Karolina omotává svůj křehký projev kolem neklidného prostředí vyvolaného Alexovým napjatým vokálem. Dominantou alba je ale rytmická sekce. Basa s bicími nástroji a občasnými perkusemi udávají tempo i náladu. Kytary mají díky tomu dostatek prostoru vytvářet pozoruhodně harmonická kouzla opepřenými vhodně použitými synťáky.

Then Comes Silence vyrostli. Všechno, co se naučili, co je ovlivnilo nebo inspirovalo, využili a natočili neskutečně silné album. To se pořád jako had kroutí a mění před očima. Machine v sobě obsahuje jak lásku ke starým časům, tak schopnost zůstat v současnosti. Přijít s takto vyspělým albem představuje nejen příslib do budoucna, ale také háček v podobě vysoké laťky, kterou nebude lehké překonat. To ale budeme řešit až s další nahrávkou. Nyní spokojeně mlsám a užívám si mimořádného díla, které se zřejmě objeví i v žebříčku na konci roku. Uvidíme.