Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Therapy? - Cleave

Therapy?Cleave

Jirka D.18.12.2018
Zdroj: 12" černá gramodeska (#R920005)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Jasně identifikovatelná a s přehledem zvládnutá deska Therapy?, jakou lze od této kapely právem čekat. I po těch letech.

Psal se rok 1989, když se na světě (i severní Irsko je část světa) objevila kapela Therapy?. A píše se rok 2018, kdy tahle kapela vydává svou patnáctou řadovou desku. To, co leží mezi těmito dvěma letopočty, je hodně dlouhá historie, kterou v celé její délce pamatují dvě třetiny souboru. Tedy zpívající kytarista Andy Cairns a basák Michael McKeegan. Osobně nebudu ani náhodou tvrdit, že si něco velkého pamatuju taky, moje zkušenosti s Therapy? jsou náhodně rozeseté okamžiky aktuálního uspokojení, ale třeba i vlažné romantiky jako v případě předchozí desky Disquiet (2015).

 

Therapy? band

 

Možná i díky ní jsem od novinky nečekal prakticky nic a v kombinaci s věkem protagonistů kolem plus mínus padesátky by mi nějaká průměrná rocková zábava přišla jako odpovídající východisko. Ostatně právě z Disquiet jsem měl přesně takové dojmy - trochu klopýtající, nekomplikované a nic převratného nenabízející album. Oproti všem těmto předpokladům a (ne)očekáváním ale novinka boduje a desku Cleave sjíždím poslední dobou dost pravidelně. Její energie a vitalita by mohla jít příkladem mnohem mladším souborům.

 

Therapy? do role producenta po drahně letech opět dosadili Chrise Sheldona, s nímž kromě dalších spolupracovali třeba na zcela zásadním albu Troublegum (1994), ale jestli to pro finální vyznění nahrávky mělo nějaký zásadní význam, nevím. Asi ano. Therapy? každopádně přišli v jádru s jednoduchou, rockovou a přímočarou deskou, jejíž skladby jsou ušity podle naprosto standardního střihu a na první poslech v nich zajímavého není skoro nic. Což se s přibývajícím počtem poslechů nijak zásadně nemění, ta jednoduchost tam je a pro mě je to jedno ze zásadních pozitiv alba. Jeho nekomplikovanost jde ruku v ruce se syrovostí, rockovou energií a co je pro mě nejdůležitější, tak i s uvěřitelností.

 

 

Album začíná dvěma skladbami z McKeeganova pera a když si je pustíte hned po dohrání předchozí desky, uslyšíte ten rozdíl. Nejen v dravosti, jakou se do vás zakousnou, ale třeba i ve zvuku, který je ostřejší a v porovnání s předchůdcem nepostrádající rockovou říznost. Právě ta totiž minulému albu hodně chyběla a ať už to byl přínos Sheldona nebo kohokoliv jiného, byl to krok správným směrem. V tomto ohledu pak obstávají i melodičtější a vstřícnější věci typu klipovky Callow, které sice zaujmou na první dobrou, ale s časem dost možná ztratí a jejich wau-efekt pobledne. Jednou z nevýhod tohoto přístupu je ale ztráta dynamiky zvukového záznamu, který ač masterovaný v Abbey Road, tak i z vinylu řeže do posluchače hodně ostře a na konci stran slyšitelně zkresluje.

 

Naopak jako výhodu vidím krátkou stopáž (32 minut) a celkovou nekomplikovanost desky. Žádné složité prostřihy, žádný návrat k Infernal Love (1995), žádné složité příběhy, ale deset jasných skladeb, které nabízí slušně zvládnuté a zapamatovatelné refrény v přiměřeném poměru s rockovou úderností a melodikou. Snadno si zapamatujete Success? Success Is Survival, přidáte se k I Stand Alone a možná si přitom vzpomenete na dobu, kdy vám bylo pod dvacet. To vše navíc v osobitém a nezaměnitelném podání kapely, která zažila prudký start, zažila naprosto hluché období, ale pořád funguje a dělá to, co jí jde nejlépe. Bez ohledu na trendy.

 

Therapy? - Cleave LP


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky