Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Therapy? - Hard Cold Fire

Therapy?Hard Cold Fire

Jirka D.6.6.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od Kinda Agency
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Po minulé výborné desce návrat zpátky na zem a takové dodýchání po prudkém rozběhu patnáctého alba.

Severoirští Therapy? se pozvolna blíží k pětatřicátému výročí založení kapely a pomalu se začínají počítat k nezdolným matadorům hudebního světa, do kterého během své existence zapsali několik velmi silných nahrávek. Probírat se celou historií nemá na tomto místě praktického významu, kdo zná a poslouchá, může si v hlavě zrekapitulovat a zavzpomínat, ti ostatní za domácí úkol dostudují aspoň ty nejdůležitější milníky. Význam naopak má minimálně připomínka minulého alba Cleave, které vyšlo v roce 2018, znamenalo návrat Chrise Sheldona do producentské pozice a aspoň v mých uších znamenalo možná až překvapivě čerstvý vítr od kapely, u které bych už to (upřímně) nečekal.

 

Therapy? bandNová deska, v pořadí šestnáctá, evidentně převzala úspěšný model z minula a snaží se toho měnit co možná nejméně. Album Hard Cold Fire vzniklo v produkci stejného týpka, vyšlo na stejném anglickém labelu (Marshall), je podobně dlouhé, respektive krátké se stopáží jen velmi málo přesahující půlhodinu hracího času, a svým obsahem se urputně brání komplikovat cokoliv nad rámec standardu. Všechny skladby do jedné (a je jich deset) jsou jednoduchoučké rockové písničky naprosto běžného formátu s průměrným časem tři minuty plus mínus pár vteřin. A tahle předvídatelnost je bohužel tou největší slabinou alba, které se marně rozpomíná se na energii svého předchůdce a jen na půl plynu opakuje to, co před pěti lety mimo jakákoliv očekávání zafungovalo.

 

Nicméně vůbec to není o tom, že by Therapy? natočili nějakou vyloženě blbost a je docela dobře slyšet, že výsledný playlist je takový mix aktuálních možností kapely současně se záměrem strefit se do očekávání průměrného fanouška namlsaného předchozí deskou. V tomto kontextu pak jednotlivé skladby oscilují mezi příjemně energickými položkami (Bewildered Herd, Poundland of Hope and Glory a asi nejlepší skladba desky Ugly) a těmi spíše otravnými, kde už to s tím refrénem přeskočilo snesitelnou míru (Woe, Joy). Přičemž od každého je ke slyšení přibližně stejně. Zvláštní kategorií jsou skladby vysloveně chcíplé typu Two Wounded Animals, kterým chybí jakákoliv energie a které mají ambice při poslechu uspávat (ano, i Therapy? něco takového dokázali...). Při úvaze nad deskou jako celkem se ale nemusíte nutně dostat do slepé uličky nebo nedejbůh pocítit hořkost na patře, nato je vydaná desítka skladeb příliš nekonfliktní a poplatná nějaké standardizované představě o rockové skladbě z pera této rockové ikony. Což je za mě maximum vytěžitelného potenciálu a rozhodně nemůžu tvrdit, že by to bylo dost, byť s jistou mírou tolerance se to poslouchat dá.

 

Co mi naopak vadí, a to tak že hodně, je příliš hrubý zvuk desky, kterým se evidentně někdo (Chris Sheldon společně s Robinem Schmidtem, nebuďme slušní...) snažil vytáhnout z alba víc energie a dravosti, než kolik vlastní hudební obsah nabízí. Především kytara zní jak bezcharakterní tupá rašple a svou neučesanou masivností v mixu zastiňuje na mnoha místech poměrně úspěšně rytmickou sekci. Celková obhroublost produkce s masivně sníženou dynamikou zvuku je za mě jasným signálem myšlenkových úvah typu „když nejsme tak nápadití jako dřív, budeme aspoň hlasití a všechny pochyby přehulákáme“. Na jednu stranu se to může jevit jako úspěšný recept na prvotní upoutání pozornosti, na stranu druhou kocovina u takového modelu přichází poměrně rychle a pozornost se po čase začne bez ptaní vytrácet. Zhruba tuhle cestu jsem sledoval během toho, co jsem Hard Cold Fire poslední víc jak měsíc proháněl ušima. Většina skladeb mi s odstupem přijde jako pohodová muzika na víkendové popíjení s partou kdesi v meziprostoru mimo realitu všedních dní, ale častější poslech by mohl probudit čirou nenávist. Takže klidně zkuste, ale nechci potom slyšet, že jsem vás nevaroval.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Handy / 9.4.19 8:29

To, že dělala pop, není předsudek, ale prostý fakt. Proboha, však si to stačí najít na wikipedii. Ale to by člověk musel udělat před psaním recenze nějaký výzkum a zjistit si pár věcí. A tak máme v recenzi v podstatě toto: "něco se mi líbí, ale ne zase nějak moc, a něco se mi nelíbí, ale zase že by mě to nějak otravovalo, to ne". Můžu se zeptat, co si z toho mám vzít? To je myslím přesně to, na to poukazovala kolegyně xxx, že recenzi chybí kritika. Ani jednou není zmíněn byť jen jediný příklad na konkrétní pasáž, která je teda kvalitní, nebo naopak selhává. Ve výsledku máme opravdu jen subjektivní názor autora - mohu se zeptat, k čemu mi takový subjektivní názor je? Proč je to album teda takové, jaké je? Někomu možná odvede pozornost "hájemství tajuplného hudebního světa", " folklorní prvky očerněné blackem", "vokální ceremonie", "folklorní motivy severského charakteru" a "atmosféricky doomová nálada spadající až někam do snivých končin", ale když tohle prázdné básnění vyhážeme z recenze pryč, nezbude nám vlastně žádná informace, kromě líbí/nelíbí. Může mi někdo vysvětlit jedním dvěma slovy, co konkrétně si mám pod těmi vzletnými pojmy představit? Nechci každopádně působit nějak agresivně nebo tak, chtěl jsem jen poukázat na věci, kvůli kterým tu nejspíše dřív vzniklo nedorozumění.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky