Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Thorns Of Grief - Anthems To My Remains

Thorns Of GriefAnthems To My Remains

Bhut23.1.2021
Zdroj: CD //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Vše je v pořádku a další pohřeb se obešel beze ztrát. Respektive tenhle funeral doom v sobě něco má, jen to ukazuje dost nesměle.

Funeral doom není sice žánr, který bych doma protáčel pro dobrou náladu, ale když už se nějaká ta deska povede, tak proč si s ní neprozářit den, že. Nicméně debutová deska Anthems To My Remains od polského chlapíka říkajícího si Nebiros nám byla poskytnuta jako promo a tak o projektu Thorns Of Grief bude pár slůvek předneseno. Nebiros hlavně působí v blackmetalovém duelu Mystic Rites, kde je rovněž hlavním tvůrcem. Zjevně však potřeboval jisté pohnutky ventilovat mnohem vláčněji a chmurněji, k čemuž si vytvořil právě Thorns Of Grief.

 

Nebýt promo materiálu asi bych na něco takového ani nenarazil. Protože od poslechu samotného mě úspěšně odrazuje už obálka samotná, kde je malba natolik žánrově přísná, že to vyloženě čpí neoriginalitou a možná i neochotou přijít s něčím nápaditějším či alespoň zajímavějším. Však považte, lebka a růže je natolik melancholií prostoupené zobrazení, že více mě už rozpláče jen krájení cibule a ofuk čelního skla v autě. Můžeme za to však spílat jen autorce obrázku, kterou je ruská dívčina Mary Kankava, s jejímiž díly jsme se již mohli setkat například zde nebo tady. Po stránce výtvarného umu je to všechno v pohodě, jen po stránce zobrazeného motivu mám dojem absolutní nefantazie, či prostého zadání nutně se opírajícího o žánrové povinnosti. Stejně jako když se blackmetalista vzhlédne v outfitu pandy velké. Ale dost bylo o obrázku, přejděme rovnou k hudbě.

 

 

Atmosféra pohřebně zamýšlené desky určitě nebude hrát všemi barvami a ostrostí. Proto je zvuk takový hutný, zastřený a huhlající a samozřejmě nechybí patřičné echo, protože při pomalé hře je potřeba to trochu ukázat v prostoru. O nějaké majestátnosti a katedrálním efektu bych však mlčel, jelikož takové dojmy nemám (ve srovnání třeba s našimi Quercus). Hloupě, či uměle však tento dojem nevyznívá, takže je vše vlastně v pořádku. Co mě osobně vadí, je klavír a pravidelný čitatel mých rozumů jistě zaznamenal i proč, nicméně roztahané plochy klavírních sólíček mi přijdou totálně bez šťávy, emocí a dalších hodnot, které bych snad mohl ocenit. Prostě mi to přijde jako další položka ze seznamu funeral doomových dogmat, které autor nehodlal porušit. Lebka, růže, klavír – splněno. Do Boha proč…

 

Na druhou stranu umí Nebiros skvěle pracovat s vlastní metalovou složkou, která je vyvedena v kvalitním stylu. Nejvíce však muzikantovi sluší rychlejší pasáže, kdy se na moment zapomene a začíná ze sebe chrlit black/deathové linky, které nejenže poslech příjemně rozrazí a osvěží, ale dokonce jde o vážně silné chvíle, které kdyby byly v převaze, jásal bych nadšením. Některé pasáže mi totiž evokují dávný debut Shadows Of The Damned našinců Avenger, kteří na této nahrávce zněli vyloženě dark metalově a taková ta hutná nálada s dobře prostorově nazvučenými škopky mi tady občas vyjede na mysl. To si pak spokojeně lebedím a nějaké pohřební dekórum jest kacířsky zneuctěno. A tak je to správné. Třeba třetí kousek Till Our Rebirth shledávám jako nejlepším songem desky, protože v sobě má hodně zla. Hned start této písně je vyloženě našláplý a neskutečně mě baví. Pak pozdější pasáž, která má značně utrápený výraz, kdy i hlas ze sebe vydá něco zajímavějšího než jakési lamentování pod vous. Je to pasáž, která mi (světe div se) připomněla poslední zásek Grave Upheaval. Ano, odvážné tvrzení, ale na pár vteřin jsem to tak vážně cítil. Tady jednoduše vidím směr, kterým by případná pozdější tvorba mohla kráčet.

 

 

Vzato celkovým souhrnným pohledem není to marné dílo. Je to trochu opatrný debut, který v prvé řadě kladl důraz na jasnou příslušnost, což mu ve výsledku zbytečně škodí. Naopak chvíle, které se rozlétají mimo žánrové hranice a ozvláštňují vyčpělý vzduch, pak lépe zapisují svou existenci do pamětí. Ono vlastně i samotné funeral doomové rozpoložení není vyloženě špatné. Je to trochu opisování z učebnic, trochu vlastního cítění a trochu marného tápání. Naštěstí jde pořád o zajímavý úkaz a prst na tlačítku od propadliště již nervózní chvíle odplavil, takže přišla milost. Nuže, vše je v pořádku a další pohřeb se obešel beze ztrát.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky