Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Finský kvartet Throat letos oslaví patnáct let na hudebním kolbišti, a protože patří mezi ty vydavatelsky aktivnější, tak se za nimi táhne dlouhá řada desek. Jak dlouhohrajících, tak těch kratších. Ve Finsku se sluní v záři popularity, ale jak je tomu u nás si netroufám odhadnout. Vloni na podzim vydané album We Must Leave You představuje lehkou změnu v jejich směřování a možná povede k větší přístupnosti. V souvislosti s dnešní dobou mi novinka Throat zní trošku nezvykle, ale není tomu dávno, co by se drželi za ruku s dalšími tvůrci gothic rocku a válcovali rádia. Už jen pro démonický hlas zpěváka Mattily, který ohromuje sytostí a podmanivou hloubkou. Starší alba dávala slyšet divočejší postoj kapely, snahu o větší odvaz a zvukové experimentování. Naproti tomu We Must Leave You je sice pořád taková neučesaná kytarovka, která si hraje na zlobivou holku, ale už jí zároveň záleží na tom, aby se líbila. S dospělostí přišla touha být dokonalá ve všech směrech.

Sedm skladeb se pohroužilo do gotické zasmušilosti, která spolu se silnou melodikou tvoří hlavní a podstatnou tvář nahrávky. Nástroje se nikam neženou, nechávají vyznít každý tón. Velkým pomocníkem je echo, které umocňuje dojem prostorovosti. Z malé garáže se stalo celé podzemní parkoviště. Skladby si uchovaly příjemný odstup od mainstreamu a posluchač se nesetká s hitem lepícím jako cukrová vata, který by nešlo vykouřit z hlavy. Jenže zároveň spousta věcí kolem vás propluje, ani si nevšimnete. Síla a potenciál nápadů je zde vzácným zbožím.

Z úvodního intra moudrý nejsem. Z podobných kompozic se také může vyklubat řádný industriální nářez. Obrázek se začíná zaostřovat až v polovině druhé skladby, když kapela shodí falešný hubertus a odkope se na holou kůži. V jejích pórech a záhybech je zažraná poměrně standardní podoba gotického rocku. Hodně brzy rozklíčujeme oblíbený model stojící na často se opakujících motivech, který sebou nese i opakující se pocity omšelosti. V melodických linkách se neodehrává žádné napětí, plyne to jako potok bez peřejí a zákrut, od pramene do poklidného ústí rybníka. Některé skladby jsou doslova známkou přešlapování na místech, kde už se potloukaly hordy zasmušilých adolescentů. Vzácně se jako střípek zablýskne myšlenka, ale sama o sobě nemá valný význam.

Album je poklidné, bez erupcí živlů, které byly ke slyšení na dřívějších albech. Nejsou zde žádné výzvy, a i když některé melodie dokážou zabrnkat na citlivé struny duše, člověk už zažil silnější emoce ve znělkách Večerníčků. Lepší bude se v případě této kapely obrátit do minulosti, stačí tři roky zpět k desce Smile Less.