Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tam, kde končí vlastní potenciál, začínají rezervy. Když už člověk dospěl do stadia, kdy uzavřel kohoutek svých možností, obrací se zpět, hledá kudy prošel a vzpomíná na různá období. Pro někoho srozumitelný krok, pro někoho blamáž, neb je přesvědčen, že v minulosti se dá nalézt jen sama minulost. TIAMAT se už roky nevyvíjí, jen minimalizují vývoj sám a obrací se ve své bohaté tvorbě. Od alba "Skeleton Skeletron" našli svou polohu, která jim nejvíce vyhovuje a v ní se, až na drobné experimentování se sebou samými, dodnes pohybují. Je zřejmé, že tábor příznivců se rozděluje. Některým je to jedno a jsou schopni vydýchat neustále se opakující formulky, do kterých lze poskládat nové skladby jen s mírnými obměnami, někteří nedají dopustit na ojedinělá alba "Wildhoney" a "A Deeper Kind Of Slumber", další jsou sevřeni v samých začátcích. Žít se dá se všemi alby TIAMAT, ovšem některé kroky z posledních let jsou k vážnému zamyšlení. A hlavně důvodem k rozpolcenosti. Brát tuhle kapelu stále nutně jako někoho, kdo dřív určoval trend a velel atmosférické metalové muzice, nebo je nechat žít ve vlastní spokojenosti s tím, jak tvořit nesložité temné písničky s hitovým zabarvením? Dva pohledy, dva názory. Jeden je jistý, TIAMAT zůstali věrní gothic rockové poloze, které nelze upřít umění stvořit jednoduché, ale dobré skladby.

Pokud jsem se smířil s faktem, že kapela hledá své priority v přístupně laděné muzice, nelze přehlédnout jisté mouchy. Jsem skutečně přesvědčen, že "Skeleton Skeletron" určilo příští dny TIAMAT a zrovna tak jsem přesvědčen, že šlo o opravdu dobré album. I když v době jeho vydání jsem nic nenáviděl jako právě je. Stejně tak jsem přesvědčen, že album "Prey" tohle období jistým způsobem donáší na pomyslný vrchol, neboť i tahle deska se nadmíru povedla. Oproti tomu, když už sami TIAMAT uznali, že příliš opakování škodí, nahráli "Amanethes" s příměsí starších výrazových prostředků a spojili je s novými s příliš malou funkčností na to, aby to znělo přesvědčivě. Z tohoto důvodu je možná trochu nad rámec chápání, otočit kormidlo znovu někam do vod "Judas Christ", popřípadě "Prey" a připravit posluchači novinku "The Scarred People". Je zjevné, že na minulém albu byli TIAMAT odvážnější, tentokrát uznali za vhodné nic nelámat přes koleno a nechat vše v jasnějších kolejích. Fajn, takhle to chtěli, mají to. Ale stačí to?

Zhruba polovina skladeb z novinky je vážně dobrých, při několika svěžích a celkovou atmosféru osvěžujících nápadech, není normální zůstat v klidu. To bohužel ale není všechno. Poslouchám nové album TIAMAT a moc dobře vím, že vše není jak má, že není tím, co bych od něj očekával a něco postrádá. Znovu se ptám, stačí to? Proč kapela, která byla kdysi schopna uhranout neokoukaným modelem, umí vzít zavděk jistým druhem polovičatosti a nejistoty. Jakkoliv se snažím "The Scarred People" vnímat jen jako desku dobrých písniček, tedy pozitivně, stále mně v tom něco brání. A spokojit se s průměrem je snad málo, nebo není? A přesně jako průměrné "The Scarred People" vidím, což je možná ještě horší, než aby bylo úplně špatné. Není v žádném případě lepší jak "Prey" ani "Skeleton Skeletron". O "Judas Christ" už by se dalo uvažovat, ale když srovnám data vydání, je rouhající se Ježíšek o deset let napřed. Zůstanu tak u rozporuplnosti předcházejícího alba, protože spolu s ním si kvalitativně nejspíš nejsnadněji skočí do náruči.

Eponymní singl beru čistě jako žert na posluchačovo hluché ucho, neboť tahle líbivá píseň tu nejen několikrát byla, ale byla to právě ona, kdo na album vrhl hned zpočátku špatný stín. Škoda těchto propagačních úletů, protože deska samozřejmě skýtá mnohem lepší adepty. Tohle je tuctové nic, zdaleka nevypovídající o albu samotném. Ale ještě zpět k tomu co mě deptá. Dvojicí po sobě jdoucích cajdáků, na které jsme u TIAMAT také už zvyklí - "Radiant Star", "The Sun Also Rises" - jako by album chtělo nadobro usnout a už nic nevymýšlet, což nezachraňuje ani následující dohra "Before Another Wilbury Dies". Osmá "Messinian Letter" zní jako kdyby Katapult nabrali trochu atmosféry a zahráli od srdce v příšeří ranního nonstopu. Vezměte si k ruce raděj takovou "The Red of the Morning Sun" snoubící v sobě něco, co zbylo z úžasného "A Deeper Kind Of Slumber" s upřímnou baladičností Depeche Mode. Nebo agresivnější "Love Terrorists", kolem které se zase stahují kouzelné chmury Pink Floyd a umí se chytit drápkem dobrým refrénem. A "Tiznit"? Tohle je na rozdíl od některých ostatních smysluplná instrumentálka, dokonce evokující přírodní doprovod starých časů "Wildhoney". Najednou TIAMAT zní jako polití živou vodou a nemažou jen med kolem mlsné pusy. "The Scarred People" není v žádném případě plytkou deskou bez špetky invence, ale na druhou stranu je také deskou, jež polkla až moc nestrávených zbytků z minulých alb své "skeletoní" éry. A ty jsou už cítit. Věřím, že leckdo si v případě této desky najde její poslání a bude ji vnímat jako jedno z nejlepších alb TIAMAT posledních třinácti let. Za tu dobu se Švédové předvedli s pěticí nahrávek, jejichž plusy a mínusy se mění nepoměrně častěji, než v dobách nedobytných pozic. Smiřme se.