Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou kapely, u kterých se člověk nemůže splést, i když se ten jejich kolotoč jak pokazit dobré jméno bigbítu netočí už tak rychle. Pořád je ale krajně sebepoškozující na něj vlézt a dát si několik jízd. Příkladem posledních týdnů budiž hučící rocková temnota Today Is The Day. Mnohem složitější minulost kapely mě vždy jen potrkala, abych se k ní vracel jenom sporadicky a vše sledoval spíš ze zákrytu. Možná jsem čekal na příležitost, možná jsem jen měl lepší věci na práci, anebo jsem zkrátka na kapelu tak trochu zanevřel.

Pak se najednou objeví album, o které jsem napřed ani neměl valný zájem, ale ono se ke mně dostane a jsou to hodiny, co nikdy nespočítám, abych se zmohl na jakous takous statistiku množství jeho protočení. Ono je to ale v tomto případě stejně jedno... Tahle deska mě chytla od začátku do konce a je trošku zbytečné se zabývat tím co bylo. No Good To Anynone je jedenácté album Today Is The Day a za vším tím bordelem na dně hrnku hledej Stevea Austina. Člověka, který tu káru táhne dál.

První pocity z No Good to Anyone se podobají tomu klasicky poskakujícímu kusu keře přes ulici v zapadlém US městečku, jenomže teď politému černým térem a jenom stěží se odlepujícímu od silnice. Nebo přesně tomu místu, kde další nezvaný pokoutník zůstal viset v rohu, protože ho přiškvařil žár z pece. Hnusná, srandovní i škodolibá podívaná. Ještě mu chybí to předsmrtné vyvalení očí a bublina u pusy s něčím jako ...kurvaaa, rychle nohy na ramena a ...blaf!.... tradá do hmyzího nebíčka. Když to vezmu čistě a suše chlívek od chlívku, je nové album Today Is The Day trochu sludge, trochu metal a pořád dost noise rock s přesahy na temné obloze pochybností vlastní existence. Ve skutečnosti se ale dostaneme prakticky kamkoliv od country, přes industrial až po zuřivý hardcore. Přes to všechno ale stále desku halí temná a těžká deka roztřeseného neurotika.

Nebylo by příliš zdvořilé prohodit, že si ten jako by znehybněný a o poznání méně vyšilující temný bigbít, který už v minulosti řekl vše podstatné, tu pomalou a línou fázi před důchodem vyloženě užívá. I když by klidně mohl... Tady to ale pořád není ve fázi senilní stagnace. Today Is The Day na No Good To Anyone hrají ušmudlaně upřímnou temnou všehochuť od výlevů vzteku po hrábnutí do strun u ohýnku s partou starých usedlíků. Od domácího vyšilování nad neutěšenou situací ve světě po víkend na chatě, kdy se vrásky mění ve vypitý úsměv a grilování.

Materiál začal vznikat už v roce 2016, ale nepříjemnosti a osobní problémy nedovolily album dokončit v dřívějším čase. Stalo se tak až letos. No Good To Anyone provází trochu zahuhlaný, přebasovaný, ale jinak friendly zvuk, který lze v záplavě podobně znějících označit jako maximálně sympatický. Je to přitažlivě lepivá nahrávka mající stejně blízko k harmoniím jako k jejich destrukci. Vše se děje na zdánlivě úzkém prostoru, ale tohle zdání opravdu klame, protože album sebou místy až nepěkně šije. No Good To Anyone je velmi otevřená a barevná nahrávka, a taky je pro každou špatnost. Její (v uvozovkách) limity tvoří právě ten specifický sound, který jako by se oproti materiálu alba nehnul ani o píď.

A je na tuty slyšet, že Today Is The Day jsou kapela z USA, kdy je na první poslech jasné, že Austin je ten hubený pán motající se kolem silnice s výhledem na předměstí a celým tím folklórem okolo. To zrovna on si zašel dát drink na benzinku a jde večerním vedrem domů. Není to zrovna veselý pohled, protože cestou pořád cosi nesrozumitelně mumlá. A není to ani veselá hudba. Se všemi pro i proti je to ale hudba pro zatoulané noise rockery na pokraji sil. Rekapitulující, přesto pořád dost živelné a s chutí si od plic zakvílet a znovu se oddat experimentům. Na ty byli Today Is The Day vždycky machři.

Když je ta správná nálada mít to všechno trošku na salámu a mít chuť se o to podělit, je asi ten nejlepší čas pustit si tenhle humus rock, kde jsou všechny ingredience, o které se už Today Is The Day méně či více otřeli, namíchané tak akorát. A já? Pro mě jedna z nej desek roku.