Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tony Mills - Over My Dead Body

Tony MillsOver My Dead Body

Michal Z3.5.2015
Zdroj: CD // promo od agentury Sure Shot Worx
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Rockový počin plný entuziasmu a nadšení, ale i hudebních klišé a přílišné podobnosti s Queensrÿche. Počin, který nic neřeší a nepřináší, a zdá se být jen osobní zpovědí tvůrce, která je důležitá jen pro něj samotného. Radost z tvorby a dominující Mills - to jsou hlavní devizy, které jediné dokáží převážit dojmy na dobrou stranu.

Tony Mills není v našich končinách všeobecně znám, byť je to již zasloužilý veterán a v povědomí budou jej mít především znalci celků Shy nebo TNT, kde zanechal svůj výrazný vokální otisk. Jeho čtvrté sólové album "Over My Dead Body" není jen tak nějaké AOR album a mnohé může napovědět již jméno producenta, který se na albu podílel - Neil Kernon, který pro změnu byl kdysi u toho, když se na přelomu 80. a 90. let minulého století ještě investovalo do velkých produkcí a hybatelem konečného zvuku alba nebyl použitý software ale kvalita studia. Především však byl přímým účastníkem progresivního křížení pompézního AOR rocku s metalem.

 

Tyto odlesky a fragmenty jsou dominantami v aktuálním výtvoru Tonyho Millse. AOR lehkost a nevinnost vetkaná do decentních kovových rámců vše stvrzují. Tony Mills je svým vokálem velmi blízký s dalším matadorem scény Geoffem Tatem. A nejen hlasově, s bývalou domovinou Geoffa se hodně podobá i strukturami skladeb. Jakmile se přeřadí na rychlootáčkový heavy rock a Tony zajede do expresivnějších vyšších pater, tak nabídnutému výhledu jasně dominuje nejedna kontura dávných i současných Queensrÿche.

 

Mills je pro mě příjemným setkáním, byť nechybělo mnoho a nikdy k němu nemuselo dojít. Patří mezi hrstku vokalistů, kteří si dovolí vystoupit zpoza kapelního štítu a obnaží se s akustickým doprovodem a následně vystoupá k výšinám v objetí s příjemnými melodiemi, symfoňákem, líbivou nefalšovanou pompou. Do toho nabalí vícehlasy Queen a Queensrÿche, to vše bez jakékoliv pachuti, byť jen ve stopovém množství. Mills balancuje na zrádné hraně mezi dobrým vkusem a propadákem s rozenou samozřejmostí.

 

Setkání s rozmáchlými delšími skladbami ještě více potvrzuje, které vzorce Millsovi pulsují srdcem a nabízejí alternativní verzi k Operation Mindcrime. Dokáže vyluzovat prog rockové paralely dosti pevné na přenos v čase o 25 let nazpět k velkým produkcím. Bohužel hlavní slovo na albu má jen Mills se svým vokálem, neb kytary, klávesy ani rytmika nejsou s to přijít s něčím chvályhodným a album tak zabředává pouze v nadějném moři průměru ve svém stylovém zákoutí. Mills nabízí i špetku útočnějšího soudobého AOR šmrncnutého kovem, ale občas mu kompozičně ujedou podrážky na rozplizlé pompézní halekačce, která má nepříjemnou sílu stavět srst.

 

Mnohdy se ale album zadrhne na stylové mělčině AOR a ani Mills některé rejstříky netrefuje úplně šťastně. Především v druhé polovině alba vyvstává pocit z nedotaženosti. Vypravěčská ležérní poloha se postupně dramatizuje a mohla by zaujmout, leč hudba jen plyne neměnně v typizovaném podkladu a nenapomáhá k hlubšímu dojmu. Pompézní, dramatické a až power metalové hoblovačky se mi vůbec nezdají a jsou stejně prázdné jako snahy Tobiasse Sammeta s Avantasií v roce 2013. Občas se sklouzává do skutečných AOR truhlic, kde leží léta neslyšená tvorba z 80. let minulého století a Mills ji příjemně papouškuje například ve "4 In The Morning". Dále album už opravdu netřeba poslouchat. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 23.2.16 15:49

Já nejsem zklamaný jako kolega, ale ani nadšen jako v případě výborného předchůdce Urd. Tam se po letech vrátilo nadšení, oheň, vynikající nápady a v neposlední řadě geniálně provedené zpěvy. Na novince se pracovalo s podobným scénářem, tedy hodně zpěvů, hodně melodií, ale onen moment překvapení se nedostavil. Borknagar tentokrát sázeli více na počet legendárních zpěváků a jejich sólových vstupů, než skladatelskou a aranžerskou rafinovanost, respektive pěveckou provázanost jako tomu bylo na Urd. Zde mám pocit podobný u projetků typu Avantasia, kde je přehršel super zpěváků sólistů, ale navzájem příliš nespolupracujících. Kupodivu se mi nejvíc líbí Vintersorg, který se konečně netlačí do tenoru, ale krásně řve a brouká ve středních polohách. Zavzpomínal si i na svůj bohatýrský vokál a ten je krásnou třešničkou na dortíku. Já si vždy užíval Borknagarovské kytary, spešl rytmiku a melodie, které mění stylové následovníky v jejich přesvědčení. Ano, nelze do nekonečna být na piedestalu žánru, všichni stárneme, ale pěknou písničku, u které se tají dech, bych ocenil. Shrnuto - dobrá deska, za kterou by každá druhá skupina upsala duši ďáblu. Vše je tak já má být, ale potenciál Borknagar zůstal nenaplněn.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky