Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Torche - Restarter

TorcheRestarter

Jirka D.9.3.2015
Zdroj: flac (44.1 kHz, 16 bit) // mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // mp3 přehrávátko / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Neposlouchatelné torzo kdysi možná hudební nahrávky. Chtít za něco takového peníze je podvod na hudebních fanoušcích.

Znáte skladbu „Stones from the Sky“ od Neurosis? Jde o poslední věc na výborném albu „A Sun That Never Sets“, v jejímž závěru je použita odstupňovaná studiová destrukce zvuku, asi za účelem zdůraznění názvu skladby a navození atmosféry těch kamenů padajících z oblohy. Poslouchat se to nedá, ale díky přísně vymezenému použití a zajímavému provedení lze mluvit o čemsi jako uměleckém záměru. Nová deska miamských amígos Torche takhle hraje od první do poslední skladby, i když i slovo „hraje“ je v kontextu posluchačského zážitku příliš nadnesený výraz.

                                     

Album „Restarter“ prošlo rukama Jonathana Nuñeze ze samotných Torche (nahrávání), Kurta Balloua z Converge (mix) a Alana Douchese (mastering), přičemž pro výsledek jejich společné práce lze jen těžko najít slova obhajoby. Torche měli vždycky zvuk na hovno, vždycky se řídili heslem „hlasitě rovná se lépe“, aniž by k tomu měli důvod. Jejich muzika byla dobrá (ostatně +/- je dobrá i nadále) a její plastická operace brickwall limiterem mi vždy přišla absolutně zbytečná. Jenže doba má své trendy, svá pozlátka a jen málokdo je schopen si uvědomit, že podstata leží jinde.

 

„Restarter“ představuje oproti předchozímu albu „Harmonicraft“ lehký posun a mám-li být upřímný, jde podle mého o posun směrem ke zvuku stájových kolegů Red Fang. Ke zvuku více zatěžkanému, hutnějšímu, ze kterého více či méně vymizela vzletnost a lehkost, s jakou Torche hráli dříve. Především v úvodu desky se skladby valí pomalu až těžkopádně, občas se ztrácejí v kytarovém oparu (závěr „Annihilation Affair“) a hlavně na mě působí jako první skici, které měly být ještě rozpracovány, ale zapomnělo se na to. Po pravdě mě tenhle pocit pronásleduje na mnoha místech desky.

 

 

Změna přichází až ze čtvrtou „Loose Men“ - tohle jsou Torche a jejich styl, Torche uvolnění a uvolňující, Torche pálící krátkometrážní skladby (klidně do dvou minut) jakoby se nechumelilo. Ve stejném duchu deska pokračuje až po „Blasted“, po níž se opětovně zpomaluje, hrací čas prodlužuje a dojmy ředí nezajímavým balastem vrcholícím nijak nenápaditou nudou „Believe It“ a „Barrier Hammer“. Konkrétně předposlední skladba je navíc zvukově takový průser, že jen stěží budete hledat konkurenci. Závěrečný titulní opus (Torche snad nikdy nenahráli delší věc) stojí na jednoduchém kytarovém riffu, jeho neustálém opakování, ale funguje bezvadně a skladba jako celek patří ke světlejším místům nahrávky.

 

Těch ale není mnoho a zcela upřímně přiznávám, že „Restarter“ je pro mě zatím největším zklamáním tohoto roku. Torche se skladatelsky moc nevytáhli, důvod k posunu směr heavy sound nevidím a podobnost s Red Fang je pak jen ke škodě. No a samozřejmě zvuk, to je bída a podvod.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky