Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Toughness - Black Respite of Oblivion

ToughnessBlack Respite of Oblivion

Victimer21.7.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Houževnatý death a jeho pečlivé technické vychytávky s abstraktním viděním.

Mám zapsáno a podtrženo v notýsku, že Polsko rules. Staré známé pravidlo, které nic neslevilo na své hodnotě. V Polsku to tepe různými směry a když je příležitost zakopnout o družinu, která pochází od našich severních sousedů, většinou je dobré se jí podívat na zoubek. Zoubek Toughness je už podruhé zkažený. I když technicky dokonalý a progresivně zasazený, je to pahýl, který v dutině ústní bolí a asi bude muset ven. Budeme tedy trpět, ale víc radostně, než abychom se po zákroku utápěli v krvi. Půjde o zákrok ryze dobrodružný.

 


Toughness hrají řádně prorostlý, ale technický death metal. Houževnatý a s hlubokým growlingem, ale také kompozičně šlechtěný a velmi zdatně zahraný. Naše myšlenky se ocitají blízko Demilich, když budeme hrát na strunu, která se logicky musí připomenout jako první. Pak už lze v paměti vylovit další kultovní spolky, ke kterým by svým přístupem k žánru mohli mít tihle Poláci blízko. V čekárně sedí staří Cynic, Atheist a trochu rozmazaně vidím i další jména. Ano, narkóza již zabírá.


Toughness je mladá družina podruhé vydávající své dílo u Godz ov War Productions. Pokukuje po jiných prostorech, hloubá nad abstraktními výjevy a je správně odhodlaná. A že mi hned na mysli vytanuli finští titáni Demilich, není vůbec překvapivé, dužnatý death Toughness je zkrátka připomíná. Technické finesy, až avantgardní pojetí dámy s kosou a hnusně hluboký vokál (zde mu říkejme spíš výkal), tomu všemu dali v roce 1993 Demilich punc dokonalosti. Progresivní tlení jejich jediného alba Nesphite jsem ostatně zachytil tady. A moc rád jsem v posledních týdnech zachytil tuhle polskou odpověď. Aneb jak si koupat vnitřnosti s nadhledem zvídavého umělce. Na Demilich nedám dopustit a teď je na řadě tahle mladá krev.


Na jednu stranu nadšení, na tu druhou jistá přísnost a zvednuté obočí nad každým postupem a možnostmi, jak jej uchopit. Toughness jsou na správné cestě. Chrlící zdivočelé a překotné rytmy, basa je vytažena a hrdelní výkon ideálně položený někam do obasti střevní problematiky. Rytmická sekce je vzorně vyladěná, zacuckaná a pak rozplétající copánky deathmetalových útrob. Hnisavá místa jsou pečlivě léčena a pak se objevují další a další zdravotní trable. Toughness jsou pečliví, jsou zanícení (to doslova) a v takové The Profanity That Creates an Expression... vyloženě excelují. Tato věc mi vystoupila hned u prvních poslechů z řady a už se poslušně nevrátila zpět.

 


Skladba ale převyšuje ostatní abstraktně hnilobné tracky jen subjektivně. Hned u následující titulky Black Respite of Oblivion už se znovu nechám lapit rytmickým kolovratem fines a drobná deklamace tomu dodává správné napětí. Někdy je ta muzikantská přehlídka, jak vytlačit hnis z rány až úsměvná, ale to k tomu taky patří. Toughness mají materiál alba pevně v rukou a předvádí, nakolik jsou zdatnými průvodci v technicky přemítavé hře na snílka a narušeného vypravěče. Děj alba se překotně přelévá, ale drží si své parametry. Nic se nemá přehánět a tohoto rčení se drží i kapela. Má své vytýčené území, na kterém se snaží pohybovat co nejjistěji. A daří se jí to. Black Respite of Oblivion je našlapaná deska ukazující, že s Toughness je dobré počítat. A kdo počítat opravdu umí, může dodat, že tomu ještě chybí víc odvázanosti a lehkosti. Takové té atraktivní lehkosti. Na to jak chlapce pohání mládí, zní někdy až příliš rutinérsky. Ale ono to všechno přijde. Řemeslně jsou na tom boys víc než dobře, a tak si protentokrát podtrhněme hlavně toto. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Michal Z / 20.11.12 10:54

Gojira zraje jako kořalka v sudech. Lacinost je vynahrazena kvalitou. Tímto směrem je třeba se dívat. Francouzi Gojira to ví velmi dobře. Na ploše alba cítím nevyvratitelný drajv Pantery. Rytmika je dostatečně ohebná a lámavá, hlavních nápadů, nosných melodií, nálad a temp je dostatek a je možné je kombinovat neomezeně. Což se daří na výtečnou. Je to fantastické co pánové dokáží vměstnat do rámce jedné skladby. Občas bych hudbu pojmenoval jako western metal, jindy post metal. Kupodivu mě baví i našlapané pasáže, neb po klišovitosti tady není ani stopy. Gojira dotahuje své umělecké dílo dále, než se to třeba povedlo Machine Head na Unto The Locust. Klaním se a metám superlativy. Mé letošní TOP album vyvrhla Gojira, o tom žádná, tedy prozatím.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky