Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Toy - Join the Dots

ToyJoin the Dots

Jirka D.26.3.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC v práci / Evolve Blues R222
VERDIKT: Nekonfliktní, slaďoučká a slušně poslouchatelná deska, která sice pod nánosem produkčního bahna neukrývá žádné velké překvapení, ale stejně tak nezklamává a jako kulisa do práce se hodí bezvadně

„Join the Dots“ od britských Toy tak trochu klame tělem, resp. klame první skladbou, která se hodně vymyká celkovému pojetí desky a pokud ke kapele přistupujete coby nováčci (což může být, hrají teprve krátce), může vás následný vývoj na albu překvapit. Ona první skladba si hraje s elektronikou, doplňuje ji o decentní rytmiku baskytary a bicích, kytarové tóny natahuje do dálek a vytváří poměrně tajemnou koláž nálad, která mi připomíná Pink Floyd v Pompejích. Těch sedm minut instrumentálního tripu je skoro málo, chtěl bych víc, ale Toy smýšlejí jinak.

 

Toy jsou poměrně čerstvým objevem ostrovní scény, kamoší se s máničkama The Horrors, sbírají obdiv i kladné kritiky, mluví se o krautrocku, psychedelickém rocku, shoegazingu, dokonce zaznívají i hlasy o post punku a příměry k Joy Division. Co si pod tím představit? Kromě nevelké vlastní invence klasický rockový základ notně podpořený elektronickými plochami a pak taky hromadu studiové dřiny, typický „hall“ zvuk, měkkost a nadýchanost. Po seškrábnutí všech těchto slupek mnoho nezbývá a po pravdě mám z Toy podobný dojem, jaký jsem měl svého času z The Strokes, tedy módní rychlokvaška s jednou či dvěma slušnými deskami a pak šmitec.

 

 

The Strokes nezmiňuju náhodou, skutečně mám dojem, že kdyby se skladby z „Join the Dots“ přearanžovaly z měkčené PVC elektroniky na garážově rockový sound, nikdo by nic nepoznal a obě kapely by snadno splynuly.

 

Za rozumný považuju příklon ke kompoziční jednoduchosti, a to i přes zřetelné koketování s psychedelií / shoegazingem, což samo o sobě vybízí k rozvláčnosti, rozmělňování motivů v prostoru a k jejich repetici. Toy staví svoje skladby jednoduše, táhlé pasáže dávkují střídmě, zavčasu se od nich odvrací a když udělají výjimku z pravidla (osmiminutová titulní nebo poslední skladba), vše funguje bezvadně a do desky skvěle zapadá. Na druhou stranu se na mnoha místech nemůžu zbavit dojmu jakési strnulosti a nezajímavosti, dané ať už instrumentačním minimalismem nebo nedotaženou snahou o navození snivé atmosféry. V těchto pasážích mi chybí nápaditější hra s dynamikou skladeb a s rozvojem nadhozených motivů. Toy se snaží evidentně působit vyklidněně až snově, osobně bych ale uvítal více energie, což se plus mínus daří ve skladbách „Endlessly“ a „It’s Been So Long“, ale v některých dalších je to na šťourání se v nose.

 

Následkem toho v poslední třetině desky ztrácím pozornost, a i když je mi jasné, že by bylo celkem nefér mluvit o „Join the Dots“ jako o albu jednoho dvou hitů, nemůžu tvrdit, že by hodinová stopáž byla naplněna skutečně naplno.

 

Celkově ale nemám s „Join the Dots“ větší problém, jde o nekonfliktní, slaďoučkou a slušně poslouchatelnou desku, která sice pod nánosem produkčního bahna neukrývá žádné velké překvapení, ale stejně tak nezklamává a jako kulisa do práce se hodí bezvadně. Zůstává pouze otázka, jak dlouho se dá s podobnou produkcí vyžít, kam dál se rozvíjet a jak dlouho vydrží móda. Ale tahle otázka už není pro mě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 26.3.14 9:32odpovědět

Podobným způsobem mě bavil start desky, i já postupně zjistil, že to není až tak výjimečné dílo. Příjemná retro zábava, která začíná být trendem nových skupin...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky