Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

„Join the Dots“ od britských Toy tak trochu klame tělem, resp. klame první skladbou, která se hodně vymyká celkovému pojetí desky a pokud ke kapele přistupujete coby nováčci (což může být, hrají teprve krátce), může vás následný vývoj na albu překvapit. Ona první skladba si hraje s elektronikou, doplňuje ji o decentní rytmiku baskytary a bicích, kytarové tóny natahuje do dálek a vytváří poměrně tajemnou koláž nálad, která mi připomíná Pink Floyd v Pompejích. Těch sedm minut instrumentálního tripu je skoro málo, chtěl bych víc, ale Toy smýšlejí jinak.

Toy jsou poměrně čerstvým objevem ostrovní scény, kamoší se s máničkama The Horrors, sbírají obdiv i kladné kritiky, mluví se o krautrocku, psychedelickém rocku, shoegazingu, dokonce zaznívají i hlasy o post punku a příměry k Joy Division. Co si pod tím představit? Kromě nevelké vlastní invence klasický rockový základ notně podpořený elektronickými plochami a pak taky hromadu studiové dřiny, typický „hall“ zvuk, měkkost a nadýchanost. Po seškrábnutí všech těchto slupek mnoho nezbývá a po pravdě mám z Toy podobný dojem, jaký jsem měl svého času z The Strokes, tedy módní rychlokvaška s jednou či dvěma slušnými deskami a pak šmitec.

The Strokes nezmiňuju náhodou, skutečně mám dojem, že kdyby se skladby z „Join the Dots“ přearanžovaly z měkčené PVC elektroniky na garážově rockový sound, nikdo by nic nepoznal a obě kapely by snadno splynuly.

Za rozumný považuju příklon ke kompoziční jednoduchosti, a to i přes zřetelné koketování s psychedelií / shoegazingem, což samo o sobě vybízí k rozvláčnosti, rozmělňování motivů v prostoru a k jejich repetici. Toy staví svoje skladby jednoduše, táhlé pasáže dávkují střídmě, zavčasu se od nich odvrací a když udělají výjimku z pravidla (osmiminutová titulní nebo poslední skladba), vše funguje bezvadně a do desky skvěle zapadá. Na druhou stranu se na mnoha místech nemůžu zbavit dojmu jakési strnulosti a nezajímavosti, dané ať už instrumentačním minimalismem nebo nedotaženou snahou o navození snivé atmosféry. V těchto pasážích mi chybí nápaditější hra s dynamikou skladeb a s rozvojem nadhozených motivů. Toy se snaží evidentně působit vyklidněně až snově, osobně bych ale uvítal více energie, což se plus mínus daří ve skladbách „Endlessly“ a „It’s Been So Long“, ale v některých dalších je to na šťourání se v nose.

Následkem toho v poslední třetině desky ztrácím pozornost, a i když je mi jasné, že by bylo celkem nefér mluvit o „Join the Dots“ jako o albu jednoho dvou hitů, nemůžu tvrdit, že by hodinová stopáž byla naplněna skutečně naplno.

Celkově ale nemám s „Join the Dots“ větší problém, jde o nekonfliktní, slaďoučkou a slušně poslouchatelnou desku, která sice pod nánosem produkčního bahna neukrývá žádné velké překvapení, ale stejně tak nezklamává a jako kulisa do práce se hodí bezvadně. Zůstává pouze otázka, jak dlouho se dá s podobnou produkcí vyžít, kam dál se rozvíjet a jak dlouho vydrží móda. Ale tahle otázka už není pro mě.