Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Transnadežnost

Transnadežnost'Monomyth

Jirka D.9.4.2019
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# 728) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Standardní a předvídatelní psychedelický rock v instrumentálním podání. Ruská kapela Transnadežnosť nepřekvapuje vůbec v ničem a až na výjimky pouze naplňuje definici stylu.

Znáte ten pocit, kdy koukáte na úplně prázdnou stránku ve wordu a přemýšlíte, jak začít první větu? Čeho se chytit? Za jaký konec to vzít? V případě ruské kapely Transnadežnosť jsem to slovo prostě napsal do gůglu, kde na mě vyskočila recenze u kolegů na HMB (10 z 10, sakra!) a pak bandcamp a facebook a řeči o tom, že psychedelic / stoner / post / space / heavy rock jako kráva. No. Zkusil jsem si to dát ještě do překladače, protože při dobré radě ve škole „uč se jazyky, neztratíš se ve světě“ na ruštinu zapomněli, a tak se teď trochu ztrácím. Nadežnosť je podle toho internetu něco jako spolehlivost (asi), takže společně s trans to bude určitě něco o drogách.

 

Podle cédéčka, které je pro mě naštěstí psáno ryzí latinkou a navíc v angličtině, lze prolustrovat složení kapely, nástrojové obsazení, informace o nahrávání, hostech a jeden citát od Williama Blakea. Nic, co by nějak překvapovalo, vzbuzovalo naděje nebo naopak odrazovalo (ostatně vydání jako prostý 4-panelový digipak s nulovou přidanou hodnotou taky nic velkého nevzbuzuje). Jdeme na to, bez předsudků, čeká nás víc jak padesát minut...

 

Instrumentální rock. S lehkým závanem psychedelie a pokusem o matematiku, která se učí sčítat a odčítat zhruba do dvaceti. Znáte Naxatras? Psali jsme o nich, jsou z Řecka a hrají psychedelický rock, nahrávají ho živě a dělají to všechno s velkým přehledem. Tenhle ruský kvartet zní docela podobně (bez zpěvu), jen ani zdaleka nemá tolik nápadů a umu, spíš se učí, rozkoukává kolem sebe a sem tam má štěstí a vypustí do světa docela zajímavý moment (Kailash). Stejně tak mě napadli moji oblíbení My Sleeping Karma, kteří se rovněž přehrabují v hlubších a skrytějších polohách (ne)vědomí a jde jim to docela dobře.

 

 

Transnadežnosť ve srovnání s uvedenými jmény zní o poznání jednodušeji, předvídatelněji a rutinněji. Nerad bych použil slovo amatérsky, protože tak špatné to zas není a svůj standard si kapela plus mínus drží. Na druhou stranu základní, nosná myšlenka desky je velice jednoduchá, poplatná žánrovým pravidlům, v ničem nepřekvapuje a o získání posluchače spíš usilovně bojuje, než že by si ho hravě omotávala kolem prstu. Skladby plynou bez větších emocí, místy se natahují nad rámec zdravého přístupu (protože psychedelie) a obecně je z nich slyšet snaha prodlužovat, hrát si a upadat kamsi do bezvědomí. Což se kapele možná daří, mě jako posluchači už tolik ne.

 

Na tento základ, občas fungující, občas kompozičně kostrbatý (Pacha Mama), kapela přilepila dva hosty, jejichž role přináší drobná pozitiva. Zpěv Egora Svysokihgora nepatří k pilířům pěveckých soutěží, ale na nahrávce znamená svěží ruský větřík ... stejně jako trubka Alekseye Gorshkova, potlačená dusítkem (Day / Night), probouzející docela útulnou a intimní atmosféru. Není to moc, ale vzhledem k výchozí situaci (žánrový standard bez přidané hodnoty) je to lepší než nic.

 

Závěr z dnešního psaní by mohl být zhruba ten, že deska Monomyth svou kvalitou patří do místní scény, protože na cokoliv dalšího jí zatím nestačí dech. Jestli to někdy bude lepší, se neodvažuju odhadovat. No vlastně ... myslím, že nebude.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky