Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Triggerfinger - By Absence Of The Sun

TriggerfingerBy Absence Of The Sun

Sorgh2.6.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: By Absence Of The Sun dokazuje, že jít přímou stoner rockovou cestou je stále atraktivní způsob, jak povědět vše, co máte na srdci a přitom se bavit.

V posledních dnech  mě to stále víc a víc směřuje k rocku v jeho jednodušších a přímočařejších podobách. Důležitá je pro mě esence radosti a uvolněného muzikantství, které často patří k těžko sehnatelným bonusům. Naposledy jsem se náramně poměl ve společnosti belgičanů Triggerfinger.

 

Koukám na šikézní obal a podle jeho salónní atmosféry trochu tipuju na chlápky ve středním věku, kteří bez křeče a s notnými  zkušenostmi v zádech dělají hudbu, ke které nepotřebujete PIN ani žádná jiná hesla. Jak moc je to pravda, musí zhodnotit každý sám, ale přístupnost a stravitelnost tomuto albu upřít nelze a právě ta byla tím prvním, co zatnulo drápek v mojí hlavě. Chybou by však bylo zamněnit onu přístupnost s pouťovou šminkou a laciným pozlátkem.Tomu odporuje na první poslech patrný originální postoj založený na zajímavých melodických postupech a kompozicích (taková Trail Of Love by svou podivnou melodií dokázala probudit i mrtvého, zní všelijak jen ne normálně). Ale v hlavním plánu je zřejmá snaha o to, aby se věc zbytečně nekomplikovala a hned od základů se nezasírala obalem laciné bižuterie. Výsledek je potom pro posluchače hezky srozumitelný a hraje to, jak má.


By Absence Of The Sun dokazuje, že jít přímou stoner rockovou cestou je stále atraktivní způsob, jak povědět vše, co máte na srdci a přitom se bavit. Kapele se i bez tlaku na pilu podařilo stvořit příjemný, hrubý zvuk, který musí každou chvíli bojovat s výrazným  vokálem Rubena Blocka. Barva jeho hlasu mi do podobné muziky moc nesedla, spíš bych ho viděl u některé indie kapely typu The Killers (připoměl mi je např. v There Isn´t Time). Postupem času se ale obě složky propojily a já objevil zvláštní kouzlo vyvěrající z jejich spolupráce. Zpěv je rozhodně velmi výrazným znakem kapely, nehledě k tomu, že na něm stojí celá řada zajímavých melodií sršících živelným entuziasmem.

 

 

Jinak je přítomno vše, co by člověk čekal od poctivého stoneru. Husté riffy brané pěkně od spodku tvoří s podladěným nářadím základ nerozbitného monolitu. Zvuk hezky vrčí a rezonuje jako lámající se nehty toužící rozedrat betonový korpus. Zahušťuje ho výrazná basa, která s neúnavným zápalem proráží zvukový kabát a slyšitelně bručí. Když se naladíme na stejnou vlnu s kapelou, čeká nás cestování po hmatníku git/bas nahoru dolů jako při rozcvičce. Příjemnou samozřejmostí je časté střídání rytmu, kdy je houpavé tempo každou chvíli rozbito divoce riffující kytarou až k bezvědomí. Nebo nás vyleká chvíle ticha rušená jen odbíjením činelu, než to celé začne nanovo.


I přes to, že kapelu tvoří trio muzikantů, překvapí bohatý a neředěný zvuk. Kdoví, kolik je za tím studiových kouzel, ale výsledek je prudce návykový. Tomu odpovídá množství času strávených poslechem. Na albu je dvanáct fláků plus bonus v podobě coveru This Is The One od Method Mana, což v součtu dělá hezkých třiapadesát minut a po celou dobu nic neztrácí na přitažlivosti. Kromě chytlavého zvuku  za to můžou už zmíněná kouzla s melodiemi a pozitivní energie, která z desky vyzařuje. S tímhle albem je to jako s rybama, čas strávený v jejich revíru se ze života neodečítá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 2.6.14 7:59odpovědět

Skvělá muzika, naprosto ujetej obal (v dobrým), ale zvuk na draka. Ořezanej jak vrba před Velikonocema...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky