Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Khold a Tulus, dva norské diabolické spolky, které jdou léta po podobné pěšině a pod přísným dohledem jistého Sverre Stoklanda. Charismatického lídra, jehož civil se v Khold mění v černokněžníka Garda, a v Tulus má zase vše pod kontrolou coby Blodstrup. Obě kapely mají aktuálně na kontě sedm alb a fakt se nedá říct, že bychom jimi na Echoes listovali zrovna často. V případě Khold to bylo dvakrát, u Tulus ani jednou. Pojďme tedy tyto pořádky trochu pozměnit a dát na volání ďábla nového alba Tulus. Fandens kall.

Obě kapely jsem pro začátek zmínil zcela záměrně. Ruku na srdce, občas je docela matoucí rozeznat jednu od druhé a kdyby kolega Bhut zrovna teď uspořádal nové kolo tipovací soutěže redaktorů, jen tak na blind by je asi nerozeznal nikdo. Moc se neliší ani můj zájem a přehled o obou. Sleduji je od samých začátků, na druhou stranu nejsem nějaký velký uctívač a znalec. Primitivní, groovy a také lehce experimentální pohyby u Tulus mám ale navnímány a je od čeho se odpíchnout. Fandens kall jako poslední zastávka kapely dává zapomenout na nějaké inovace. Kdepak, nové album si bere podle uvážení vše, čím jsou Tulus živi. Tady je třeba začít od kořenů, nechat je prorůst venkovským naturelem a tohle všechno pak prohlásit za těsně spjaté s hrdým rockerstvím. Fandens kall je black metal, o tom není třeba vést spor. Hlavně je to ale diabolický bigbít, ze kterého pryští radost ze hry a nápaditost. Ačkoliv je styl Tulus dál dost striktní.

Ryzí rockerství novinka nezapře a je to dobře. Žádná revoluce se nekoná, naladit se ale můžeme na syrové, pro Tulus charakteristické a výživné album. Z Fandens kall jde hlad po přímočarosti, energie a nadhled. Třeba, jak tou přímočarostí zas moc neplýtvat. Nadhled chlapíků, kteří nemají zapotřebí lítat s palcáty po lesích a hrozit nebesům. Tahle trojka spíš připomíná pánskou jízdu na chatě v horách, kdy po večerech sedíc na verandě a s výhledem do údolí (třeba toho z povedeného obalu) pilují svůj hard rockový pohled na black. S úctou ke starým klasikům a s čistou hlavou k sobě samotným. Tulus si nemusí nic dokazovat. Fandens kall je dřevina a duch norského venkova. Ráno vytížená poctivou prací a v noci po pár skladbách spláchnutá sklenkou kořalky a hodnocením prožitého dne. Žádná bezhlavá kalba a bordel, kam se podíváš. Vše má svůj řád a svou roli. Fandens kall vypráví ostře, ale moudře.

Začátek alba je až nekompromisní. První dvě skladby, tedy ta titulní a Lek, zní nabroušeně a i když je provází to už klasické houpavé zahutnění, dopředu jde syrovost ohlodaná na kost. Ten začátek je pro chápání alba určující. I když se dál Tulus pouští do zatěžkanějších či naopak volnějších témat, pořád je přítomna ta původní divokost. Taková Allstøtt je pro tento pocit jako dělaná. Vysírá včelín i rytmiky s kalhoty do zvonu. Síla Fadens kall je ve způsobu pohybu po známém území. Ve spojení primitivních studených pudů a zálibě je ve správný okamžik nechat doznít v trochu jiném prostředí. Ať už vzteklé brady rollujícím bigbítem, nebo akustikou a ženským vokálem. Najednou je tu skladba jako Samuelsbrenna, která zadoomaně pomalu přihrává folkové aroma a zase to začíná svádět k tomu pohledu z okna do údolí. Tady už je jasné, že Tulus tu dřevnost umí namíchat dalšími vlivy a následující song Sjelesmerte to jenom potvrzuje. Dáma za mikrofonem, budiž, ale mě baví hlavně ty decentní klávesy. V Bloddråpesvermer jako by se vše, čemu na tomto albu Tulus věří, protnulo. A vše končí u ohýnku Barfrost. A je to vlastně stylové.

Plocha něco málo přes půl hodiny je plná změn temp a nálad, což dodává Fadens kall na výživnosti. Naprosto mi nepřijde, že se album za pár minut ztratí z přehrávače. Děje se toho opravdu dost a chuť se vracet a objevovat další skryté fígle vítězí. Trvalo mi, než jsem k novince Tulus naplno přilnul, ale bylo to jen o tom, načerpat na tom úzkém území to, čím se kapela nezdráhá svůj sound obohatit. Fandens kall je dobrá deska. Rozhodně jejich nejlepší za poslední roky.