Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ty Segall - First Taste

Ty SegallFirst Taste

Jirka D.27.8.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: S vydáním minulé desky bylo jasné, že dohodit dál bude hodně složité a nakonec to dopadlo tak, jak se dalo čekat - First Taste kvalit předchozího alba nedosahuje. Což ale neznamená, že by šlo o špatné album.

Neuplyne rok, aby Ty Segall se svou až autistickou důsledností nevydal desku. Nebo dvě. Anebo tři. Loňská sklizeň kromě alba předělávek Fudge Sandwich s výbornou (nejen) skladbou The Loner, společné nahrávky s White Fencem (album Joy) zahrnovala především jednu z nejlepších jeho sólovek Freedom’s Goblin, která byla současně zatím jeho nejdelší. Navzdory délce ale dokáže bavit od začátku do konce - skoro by řekl, že jde o nejpestřejší Segallovu kolekci, jakou kdy vydal. Možná právě proto byla moje cesta k ní celkem složitá, trvala delší čas, ale zato dospěla do fáze až nekritického obdivu.

 

Od nové desky jsem proto nic moc nečekal, předchozí vypětí zanechalo následky skoro bych si troufnul říct na obou stranách, a tak jsem zaklekl do vyčkávací pozice a nevyvíjel žádnou vstřícnou aktivitu. First Taste mě proto zastihla v situaci, kdy jsem si byl téměř jistý, že dál než minule dohodit nelze a v podstatě si to teď - bohatší o několik mnoho poslechů - myslím stejně tak. Novinka podle všeho spíš jen zapadne do řady jeho sólových desek, ale nijak zvlášť z ní vyčnívat nebude. Což může znít jako poraženecké řeči, ale to, že Segall nenahrál vynikající desku, ještě neznamená, že nenahrál dobrou desku.

 

Ty Segall

 

Docela dobře si vybavuju svoje myšlenkové pochody při svém osobním hodnocení různých desek od Franka Zappy, kde proti sobě vystupovaly dva zásadně odlišné přístupy: za a) Frank Zappa byl génius a za b) automaticky to neznamená, že všechno co nahrál, je geniální. Ty Segall mi Zappu v mnohém připomíná a rozhodně to není jenom kadence nového materiálu. Ve výsledku pak sblížení oněch dvou pohledů (ať už u Zappy, nebo u Segalla nebo u kohokoliv jiného) znamená, že lze mít radost z každé desky, byť s vědomím, že není tak dobrá jako některá jiná. Tak už to prostě v životě chodí.

 

First Taste je pro mě především album založené na plnosti a mnohdy až komplikovanosti aranží. Segall dostal do finálního zvuku dlouhou plejádu nástrojů a tvrdý syntezátor v úvodu první skladby je jen malý předkrm toho, co pak na nahrávce následuje. Upřímně si myslím, že místy si to zasloužilo střízlivější přístup, místy je zvuk zahlcený množstvím stop a působí buď nepřehledně, nebo odvádí pozornost a nedá vyniknout zajímavému momentu, který se topí v balastu nástrojů (refrén v Lone Cowboys). Nepopírám, že to musela být práce, že tomuhle přístupu chybí fantasie nebo patřičný hudební kumšt, ale jako posluchač příliš často nabývám dojmu, že někdo pro stromy neviděl les.

 

First Taste je pro mě taky dost sonické album. Ruku v ruce s množstvím nástrojů jde i jejich nekompromisně pojatý zvuk, mnohdy dost zkreslený, mnohdy přebuzený, modulovaný či jinak popravený k nepoznání. Místy v pohodě, místy to bolí v uších (The Fall) a na mysl se mi vkrádají nelichotivé výrazy nevhodné pro veřejný prostor.

 

 

Při celkovém pohledu nelze desce upřít maximální pestrost. Nenajdete dvě podobné skladby - zvuk každé jedné se liší, ke každé Segall přistoupil jinak, s využitím jiné palety nástrojů. Album tak není problém vnímat a užívat si jako zajímavý experiment jednoho potrhlého hudebního genia, což ale jaksi automaticky neznamená i komfortní poslechový zážitek. Nato je rozpětí desky příliš široké a posluchač musí často přenastavovat své vnímání - od sonických věcí typu Taste nebo The Fall, k lehkým pohodovkám Ice Plant či The Arms, od čistých experimentů When I Met My Parents ke country skladbě Lone Cowboys, která by mohla mít pevné místo na soundtracku k nejednomu tarantinovskému filmu.

 

Album First Taste toho z pohledu čistě hudebního nabízí hodně, ale někdy nemám daleko k závěru, že toho nabízí až moc. Jedno přes druhé pak vyvolává lehký zmatek, který s rezervami zvládnou cvičení Segallovi fanoušci, ale představa někoho zvenku, bez předchozího očkování, je zatížena neveselými konci. Ostatně u toho Zappy to mám stejně tak.

 


 

P.S.: Krátké video z výroby netradičně pojatého futrálu na desku máte k dispozici ZDE.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky