Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O Ty Segallovi jsem na stránkách Echoes psal naposledy loni, kdy jsem se probíral jeho v pořadí už devátou, eponymní deskou. Takže to není tak dávno, ale i tak už je opět o čem psát a prakticky si můžu vybrat. Ještě do konce loňského roku stihl Segall vydal naprosto výborné šestiskladbové EP Fried Shallots a letos nejen že má venku další album Freedom’s Goblin, o němž bude řeč dále, ale i další album Joy vytvořené ve spolupráci s White Fencem (už spolu spáchali jednu desku v roce 2012). A to do výčtu nezahrnuju sedmipalce...

Bez ohledu na to jsou řeči o nadprodukci a vyschnutí studnice nápadů tentokrát jenom plané řeči, protože (a nevím, čím to je) mám pocit, že Segall roste nejen jako muzikant, ale především jako osobnost, která si dovoluje nahrát a vydat něco, co by jinému ani náhodou neprošlo. Ostatně slovo svoboda je obsaženo už v názvu samotné desky a pokud jde svobodu hudební, Segall si doposud větší porci nedovolil. Freedom's band pro každého?

I'd say that the theme is the anti-theme, and the idea is to be free, hence the name Freedom's Goblin. I have made a lot of records that have had specific restrictions and confinements in the concept, but for this record the idea was that no idea is inappropriate, no space where we're going to record or create is wrong. The more far out, and the more free we get, the better things are.

To jsem si dovolil odcitovat z rozhovoru pro The Creative Independent, kde se vysvětluje myslím dost dobře, jak se to má s tímto albem, a že jestli jste něco čekali s ohledem na jeho starší tvorbu, tak na to raději hned zapomeňte. Ne že by všechno bylo jinak, to jen váš přístup se bude muset nastavit na jinou tóninu.

Fakta? Freedom’s Goblin je se svými skoro 75 minutami nejdelší deska Ty Segalla a po manipulátorovi z roku 2014 opět 2LP. Mimochodem zpracované přehnaně nechutně ve fetišisticky lakovaném, tvrděkartonovém gatefoldu, s ještě lesklejšími a nechutnějšími vnitřními kapsami a duhovými etiketami na deskách. K tomu plakát. Bez laku. Je to žrádlo!

První strana obsahuje nálož šesti skladeb a co kus, to zásadně jiná strava pro uši. Dechová sekce ve Fanny Dog jde tvrdě do kontrastu s kraut-rockovou Despoiler of Cadaver, která obtahuje koule těsnými kalhotami berlínské scény až neskutečně těsně. Rain s sebou nese naprosto falešný orchestr, který by každému jinému zlomil vaz (ne tak Segallovi), a My Lady’s On Fire je zpěvná kytarovka se ságem a tak lehkou melodií, že si ji zpívám ještě pět minut po usnutí. Jednoduše řečeno - první stranu si naprosto užívám, ale nešlo to hned a dalo to práci.

V duchu myšlenky, jakou obsahuje výše uvedená citace rozhovoru, skladby skutečně vznikly, a tak pokud tahle nahrávka něčím vyniká, tak především rozpoznatelností jednotlivých písní, které vystupují z celku ve zcela jasných konturách a stávající se snadno zapamatovatelné, identifikovatelné a jedinečné. S ničím dalším si nelze splést fuzzy inferno Meaning s tak minimalistickým textem, že jej trumfuje už jen sabaťácká She, která si vystačila s ještě menší slovní zásobou (celkem sedm slov). U ní mi ani nevadí úvodní podobnost na Paranoid, protože psychedelie, co se odehrává dál, odsouvá myšlenky na plagiát kamsi do ztracena. V běhu desky mi nepřijde ani divné to, že po zmíněné Meaning přijde na řadu love-song Cry Cry Cry s tak ucintanou kytarou, že bych se kdekoliv jinde červenal, ale tady mám pocit, že nic jiného ani přijít nemůže. Rozpory? Naprosto! Tahle deska je jich plná a dává je dohromady tak nečekaně, že to prostě funguje.

V letmém výčtu z playlistu bych toho mohl zmínit ještě moc - valčík The Last Waltz skutečně zahraný ve ¾ taktu, závěrečnou přes 12 minut dlouhou And, Goodnight, kterou jsem doma doposlechl do konce až napotřetí, protože jsem desku poslouchal hodně večer a fakt vytuhl. Ale probírat se vším by bylo na dlouho, deska má 19 skladeb a neskutečně barev, takže slohovka by narostla.

Takže? Osobně bych napsal Ty Segall Nezastavitelný, i když faktem zůstává, že tohle album mi dalo hodně práce a od jara jsem ho zkoušel zleva, zprava, zdola, odevšud, než jsem mu porozuměl a začal ho mít rád. Sám nechápu, jak můžu vydržet 75 minut poslechu něčeho takového, protože mi poslední dobou dává zabrat jakýchkoliv víc než 60 minut, protože pak už je to prostě hodně. Freedom’s Goblin je album plné svobody, tak jak autor zamýšlel. Je to z něj cítit a slyšet. Album bylo taky nahrané na čtyřech místech včetně Electrical Audio Steva Albiniho a pokud jde o aranže, bohatší podle mě Segall nikdy neudělal. Přehlídka nástrojů je dlouhá, dechová sekce se prolíná celou deskou stejně jako synťáky občas analogově zastaralé a správně ujeté. Ze Segalla začínám mít dojem, že je to nový Frank Zappa, což rozhodně nemyslím jen vzhledem ke kadenci nových nahrávek.