Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ty Segall - Possession

Ty SegallPossession

Jirka D.17.7.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Segallovy desky už jsem přestal počítat, ale tahle nová, šestnáctá sedmnáctá osmnáctá … je výborná.

Chtěl jsem na úvod napsat, že minulé album Three Bells mě moc nebavilo, ale i přesto že vyšlo v lednu 2024, není v této chvíli minulé, ale už předminulé. Ještě v roce 2024, konkrétně v srpnu, vyšla další Segallova deska Love Rudiments. Jestli je potřeba nějaká omluva, tak jo, fakt sorry, ale tohle tempo nestíhám ani jako posluchač, takže ani moc nechápu, jak tohle tempo může stíhat samotný autor. Ale svým způsobem má můj obdiv. Takže abych upřesnil ten úvod – nebavila mě už předminulá deska a o té minulé nevím nic.

 

Ty Segall

 

Possession je album, které vyšlo v květnu na vydavatelství – jak jinak – Drag City a je to album velmi vstřícné už jen tím, že má klasických 40 minut. Čas akorát k přežití. Pak ale obsahuje takové na první pohled jednoduché, vyklidněné a téměř až snové písničky, které se velmi hezky poslouchají, což je další benefit, který minimálně zkraje zafungoval jako důvod se k nahrávce vracet a přehrávat si ji v různých denních časech neustále dokola. Při práci, v autě, jen tak v klidu při ničem. Přesně opačný stav panoval právě s deskou Three Bells a je to samozřejmě příčina toho, proč tiše odpočívá v archivu zapadaná prachem.

 

Jenže Possession nejsou jenom jednoduché vyklidněné písničky, ale z mého pohledu i nesmírně jemná a ve své podstatě nápaditá a zajímavá práce s aranžemi a nástroji, které kromě klasických rockových zahrnují i smyčcovou (kompletní kvarteto) a žesťovou (trumpeta, pozoun) sekci, a taky v případě Segallových desek tradičně saxofon. Celková mozaika je z tohoto pohledu velice barvitá a pestrá, ale co je za mě nejdůležitější, není křiklavá a přeplácaná a nepůsobí jako buďto nesourodý, nebo ukřičeně přehnaný slepenec. Dominantním pocitem je lehkost, střídmost a citlivost, což se v důsledku propisuje do celkové atmosféry desky a její snadné (ovšem nikoliv laciné nebo triviální) poslechovosti. Na několika místech cítím paralelu s The Beatles, ale může být, že je to jenom můj osobní dojem.

 

Tohle základní nastavení je konzistentní pro všech deset skladeb a celou desku, což z ní dělá ucelenou a jasně definovanou nahrávku, která když vám svou náladou sedne, bude vás bez výjimky bavit. A samozřejmě naopak. Svým způsobem je to i její hlavní limit, protože kromě autorovy citlivě zpracované hudební fantasie nenabízí prakticky žádný zásadní přesah, který by k jejímu poslechu přilákal lidi mimo okruh Segallových věrných fanoušků (a že jich má!), jejichž reakcí by mohlo být prosté „a to je všechno?“. Ano, je to všechno a za mě to není vůbec málo. Ta lehkost a samozřejmost není vůbec lehká a samozřejmá a chce to mít hodně za ušima zkomponovat skladby, jako jsou ty obsažené na Possession. Skladby snové, lehké až intimní, a současně stále s rockovým naturelem a dravostí skrytou tak, že na první pohled ji lze snadno přehlédnout. Ale je tam, není ji vůbec málo a je radost ji v té atmosféře klidu nacházet. A když nebudete mít ambice cokoliv hledat, stále budete mít možnost dělat to nejjednodušší - prostě bezstarostně poslouchat. Album Possession je k tomu naprosto ideální. 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky