Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tzompantli - Tlazcaltiliztli

TzompantliTlazcaltiliztli

Sorgh31.8.2022
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Tzompantli vyznávají skoro funerálně doomové metody a v jejich pomalých, zmírajících melodiích je doslova slyšitelný zvuk tlení. Říká se slyšet trávu růst a tady je to bahnitý zvuk rozkladu.

Řada kapel se ve své tvorbě věnuje nějakému historickému období nebo civilizaci. Příkladů je požehnaně a není třeba je vyjmenovávat. Avšak na téma středoamerických civilizací a kultů jsem ještě nenarazil. To se změnilo po setkání s kapelou Tzompantli. Přes podivný název jde o Američany, kteří si vzali na mušku středoamerickou historii před porobením Evropany. Vzrušující oblast obývanou Aztéky, jejichž kultura je pro nás tajemná a v některých aspektech určitě nepochopitelná.


Tzompantli je aztécký termín a znamená něco jako stojan lebek. Byla to soustava jakýchsi polic, na kterých se vystavovaly lebky obětí nebo zabitých nepřátel. Sloužily jako pocta bohům, ale v dobách conquisty měly určitě za úkol i řádně vystrašit nenasytné dobyvatele. Zajímavé, že? Je to silné téma, zvláštní a vzrušující, se kterým by se rozhodně měla pojit silná atmosféra dovádějící představy k dokonalosti. To se muzikantům povedlo jen zčásti.

 

Každý, kdo si Tzompantli pustí do bytu musí být připraven na to, že se nevymotá ze zajetí divných slov. Všechny skladby jsou totiž pojmenované v jazyce Nahuatl, který je doma v horských oblastech středního Mexika. Naštěstí pro nás je na Encyclopaedia Metallum u názvů i anglický překlad a i texty jsou v angličtině, a tak se dá do tajemných příběhů dávných věků nějak vplout. Tlazcaltiliztli, jak zní krkolomný název alba, je brutální i hudebně. Díky ponurému, zvolna se odvalujícímu marasmu máte šanci se vrátit do časů prvních deathmetalových nahrávek a nasát atmosféru pionýrů. Archaický zvuk nepotěší milovníky brilantních zážitků, ale po špíně lačnící metalový dobytek bude spokojen. Já si připadám jako u pootevřených vrat kamenné pagody, ve které se za temných zvuků tympánů odehrává děsivý obřad zakončený krvavou obětí. Takové je intro navozující exotickou atmosféru, avšak ozvěny tribálních vlivů můžeme silně slyšet ještě ve skladbě Eltequi. Škoda, že domorodé vlivy v ostatních skladbách nejsou tak výrazné a zvuky perkusí či různých chrastidel nám musí stačit. V ostatních skladbách je nám servírován metal s jakým už každý přišel do styku. Ale jednoduchý poslech to taky není. Na hodně místech Tzompantli vyznávají skoro funerálně doomové metody a v jejich pomalých, zmírajících melodiích je doslova slyšitelný zvuk tlení. Říká se slyšet trávu růst a tady je to bahnitý zvuk rozkladu. Kytarové melodie svým smutným a skomírajícím zvukem skládají hold žalostnému žánru a řadím je k těm nejlepším přísadám na albu. Na druhou stranu je nutné si všimnout toho, že Tlazcaltiliztli je hlavně deathmetalové album sunoucí se jako žhavé magma do údolí. Nezastavitelná vlna podladěných riffů není výtryskem živočišné energie, která by vám potrhala tričko, spíš vás mačká a tlačí do kouta a tam si vás vychutná. Co není v dynamice, to je nahrazeno těžkou a hlubokou masáží bolavých tkání. Když už je toho příliš a já už se začínám nudit, kapela se probírá a v páté i šesté skladbě devastujících názvů zrychluje do rychlého tempa elektrického masomlýnku. Je to jako návrat do časů rodícího se deathmetalu, který ještě neměl jméno, dřevní nálada.

 

Hudebně tady nejde o žádný zázrak a nebýt divného názvu kapely, asi bych nezabral. Kapela mě dokáže oslovit pasážemi, ve kterých dává průchod svým žalozpěvným náladám, protože s doomem si opravdu rozumí. Ale deathmetalem si moji pozornost už nevyslouží.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky