Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ugasanie - Endless Cold, Endless Darkness

UgasanieEndless Cold, Endless Darkness

Victimer12.2.2026
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Tuhá šamanská zima, která nikdy neskončí. Předpověď počasí podle nového alba Ugasanie je až depresivně krutá.

Zima nekončí, zima trvá. A pokud je někdo z přetrvávajícího chladného počasí nešťastný, na náladě mu nepřipadá ani dark ambientní tvorba projektu Ugasanie. Jeho minulé počiny mám spjaté s tuhou arktickou zimou a příliš se neohřejeme ani s nově vydaným počinem Endless Cold, Endless Darkness. Už jeho název je všeříkající. O projektu Ugasanie už jsme jednou psali v rámci nahrávky The Internal Empire, což bylo takové tématické vybočení z ledových hor a smrkových lesů tajgy. Teď se tam ale znovu vrátíme. Endless Cold, Endless Darkness je silnovrstvá minimalistická kaltna. Zima spuštěná za asistence neznámých bytostí a v režimu nočního vidění. Mýtická, majestátní a temná. Kroky krajinou jsou nesmírně těžké a psychické zatížení je nakonec ještě větší než to fyzické. Spouští se první halucinace.


Alba Ugasanie jsem si většinou pouštěl pro navození pravé zimní atmosféry, abych slyšel zvuky ker a mrzla mi představivost do té míry, že jsem se omezil na slabý dech a mlhavou vidinu dalekých ledovců. Někdy to bylo jen jako pozadí, potom samozřejmě i coby hlubší průzkum studených ruchů. Novinka je v tomto ohledu velmi detailní a ruchově je realita kruté zimy s následky fyzických i duševních útrap přesvědčivá. Skladba Cold Spirits Of Taiga je toho názorným příkladem. Kroky se propadají v hlubokém sněhu a v lesní tmě jsou slyšet hlasy bytostí, které jej obývají, stejně jako vlastní vysílení. Každý další krok provází větší bolest a obklopení hrůzného doprovodu je čím dál těsnější. Je to šamanské prostředí, noční rituál ztracené sebekontroly. Nejsou to ale jen lesy tajgy, co nás obklopuje. Hlavní je silný pocit něčeho významného, magického. Přítomnost prokletí, čarovná a velká. Endless Cold, Endless Darkness není jen o volání chladných dálek, je to zejména spojení s něčím spirituálním.

 


Půlnoční zimní rituál a jeho zvuky těžce hlodající zkoušenou mysl. I tak bychom mohli nové album Ugasanie charakterizovat. Pak je tu ta surová, až korpulentní zvuková stěna. Na dark ambient skutečně hodně silná. Skladbu od skladby se samozřejmě liší, ale její výraznost je častá, dominující. Aby nám nebylo dobře po těle, aby se v něm krve nedořezal. Nové album Ugasanie je vlastně hororová deska. Jeho průvodci jsou, kromě masivních a tuze nepříjemných elektro linek, také podivné entity, které se srocují kolem. Jsou s námi prakticky po celou dobu. Jestli jsou to mrtví nebo nemrtví šamani, to těžko říct. Budu radši volit opatrnější postup vlastní představivosti.


Nové pásmo chladné tvorby Ugasanie je drsné prostředí elektronického minimalismu. Kreativní temnota spuštěná na typicky úzkém prostoru. Druhá polovina alba mě nechává trochu chladnějším (ano, je třeba se vyjadřovat přesně), ale je to spíš o tom, že už tak nešokuje a dává víc na vědomí, že tohle je přece jenom pravý dark ambient ve své podstatě. Důraz je kladen na zesilující detail, jako například když se v Intertwining of Worlds ozývá průrazný zvuk hladiny a celková sklovitost děsivého prostředí. Lights In The Night je těžký minimalismus, který pročísnou jemné zvuky naděje. Jako bych někde v dálce slyšel ptáčky, první posly jara... Ale pak je zase pohltí hustá tma, sežere je zaživa. Albu pak v úplném závěru zůstane obřadní charakter. Je to přece něco mocného, co nás celou dobu provází.


Ticho léčí, ale tohle nemá s tichem nic společného. Zimní rituál Ugasanie je hlavně o silném zvukovém odkazu. O hluku spuštěném do noci, spirituálním dechu lesa a magii celého okolí. Je to obřad linoucí se ze starých pohřebišť. I tahle tma se ale načas zatáhne a my musíme čekat, co z ní zase vyleze. Je to dark ambient, takže žádná extempore. Ideální čas se nechat sežírat zimou, protože ta z této desky proudí všemi póry. Prostě Endless Cold, Endless Darkness - vždyť ten název je všeříkající...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-k- / 13.2.26 17:29odpovědět

Dobré na usínání..což beru jako pochvalu.

Kubánec / 12.2.26 11:39odpovědět

Cestou do práce jsem poslouchal "Heart Of The Swamp", tohle si pustím cestou z práce.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky