Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslední dobou jsem slyšel ze zemí protinožců víc kapel než za celý život. Napříč undergroundovým světem. Víceméně se mi všechny líbily a to nejen pro svůj lehce odlišný odér. Nakolik je dáno zeměpisnou polohou, co tyto skupiny dělá ojedinělými, netuším, a vlastně to ani řešit nechci. Výjimkou v jinakosti nejsou ani techničtí řezníci ULCERATE.

Faktem mého zaujetí je i mimo technickou nadprůměrnost silně vyvinutá atmosféra. Není přílišným zvykem mezi technickou společností, aby do svých orgií vměstnávali příliš citu. A právě na svém čtvrtém albu novozélandští death metalisté jsou víc než v minulosti psychedeličtí, pochmurní, tam kus Gorguts, jehož inspirace byla v řadách ULCERATE vždy silná, tam kus Tool a jinde Deathspell Omega. Takže jak vidno, dočkáme se na „Vermis“ nevšedního setkání formy a duše. Tím ale netvrdím, že jsou prvními, kdo podobnou muziku provozuje. Ostatně poslední album slovutných GORGUTS budiž příkladem.

Kdo poslouchá ULCERATE už od počátku, ví, že mnou popisované se v jejich hudbě objevovalo od prvních alb. S tím že ubývá brutální zuřivosti (nikdy ovšem nepatřili mezi klasickou death sebranku), jsou čím dál rafinovanější, pomalejší, ale také atmosféričtější a chaotičtější. Je úžasné, co kapela dokáže jako trio. Ano, studio dělá svoje, ale po té, co jsem shlédl live videa (kde jsou tedy pánové doplněni o hosta na kytaru), smekám nad schopností přenést desku na koncertní pódia. Když sledujete Merata, jak totálně uvolněně hraje na bicí. Neskutečně v pohodě přechází s těch nejdivočejších rytmů do těch zlomhnátových, rychle pomale - nic není problém. Stejně tak jeho kumpáni představují špičku toho, co se ještě může pokládat za metalového hudebníka. A na rozdíl od kdekteré technické party zůstávají tvrdí a nekompromisní.

Užívám si kvalitního growlingu Paula Kellanda. On je ukázkou toho, jak je skvělé mít uvolněné hlasivky. Pak si můžete s hlasem hrát, jak je vám libo a hlasivky si nezničíte. Navíc si vymýšlí skvělé melodie a do celkové kompozice tak nedává jen sólový instrument, ale zapojuje se jako další část barevné mozaiky. Nesmíme zapomenout na lyrickou část sbírky. Ta dává slova apokalyptickým vizím čišícím z podhoubí, rodícího nebezpečné myšlenky, že člověk, potažmo lidstvo je strůjcem konce žití. Jsou mi sympatická slova autorova, že zemře dřív, než podlehne indoktrinaci.

„...Awaken to the manifest

The air devoid of honour

Stained truth will blacken all

There is no more light

I will die before I succumb to indoctrination

Declare war...“

Hoggardova kytara je rovněž fenomenální a vpravdě různorodě excelentní. Je libo řezavý nářez? Máte ho mít. Zachtělo se vám psychedelických hrátek? Prosím, poslužte si. Dokáže hrát jako Petrucci nebo z druhé strany pekla Trey Azagoth. Tedy mistrně jemný a brutálně těžký v jednom. Viděl jsem videa, kde hrál jako host s mými oblíbenci Vassafor. To vše dokazuje, jak široce jevyužitelný.

„Vermis“ je album, kterému by se měl vyhnout ten, který trpí klaustrofobií (deska je pevně semknutá) a vůbec mu dělá problém disharmonie, chaos a pokřivenost. Naopak by měl zpozornět ten, kdo podobné anomálie vyhledává a vyžívá se v nich. Spojme Meshuggah s Immolation, Gorguts s Deathspell Omega nebo i ten Tool, přidejme obrovský kus svojskosti, kterou fans ULCERATE už znají, k tomu přimíchejme obrovskou dávku fantazie a máme představu, jak bezmála hodinová psychojízda „Vermis“ zní. Anebo si to jednoduše poslechněte a vykašlete se na moje zmatené popisování nepopsatelného.