Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ulvtharm  - 7 Uthras

Ulvtharm 7 Uthras

Victimer29.8.2024
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Druhé album projektu Ulvtharm jako sonická a rituální masáž otevírající brány nových světů.

Švédský elektro surovec Jouni Heikki Ollila alias Ulvtharm je člověk, který se podílel na vzniku zásadních formací jako Pouppée Fabrikk nebo Mz.412. Zejména k první jmenované chovám velké sympatie. Zrovna když v roce 2018 komponoval v Malajsii pro Mz.412, vznikl mu pod rukama materiál, který se do tohoto ruchového projektu příliš nehodil. Proto se rozhodl založit projekt nový, sólový. Prostě Ulvtharm. Na těchto peripetiích osudu se zrodily základy alba Wrēkō (2022). Rituálně industrializovaného kolosu, směsi šamanství a všeobjímající průmyslové tmy. A chytlo se to, minimálně v hlavě autora dozrála představa vydat se na pokračování.

 


A po roce a půl ho tu máme - 7 Uthras. Silově elektronickou destrukci běžného světa, těžký proces spuštěný na pozadí apokalyptického prostředí. Lomozící ritualizaci. Čisté zlo asi ne, ale rozhodně materiál, který silně sevře a bez slitování pouští do hlavy zvukové vize jiné reality. Takové, která byla postavena na troskách tohoto světa a která nás vyzývá podstoupit nové možnosti a nová očekávání. Spojení s novým prostorem. Album na mystickou atmosféru, pronikavou a sonicky nepříjemnou. Přitom nejde o nic neuchopitelného a minimálně těm, kteří se v podobných zvukových koridorech pohybují, nabídne přijatelné a snadno vstřebatelné postupy. Tento pochod v sobě odráží tu těžkou bezútěšnost naprosto beze zbytků. Okázale, sebejistě, masívně. Na složitější rozbor a krocení detailů to není.


Tohle album je drsný průmyslový válec, který v sobě kulminuje zvukovou rozlehlost, kus magie a i šepot hlavního strojníka vnáší tlaky do hlavy. Ta vize nové krajiny vzniklé na té zdevastované není nic nového, je třeba se zahloubat do hudby. Já se k podobně okázalým ruchovým plochám otáčím poměrně rád, ale chci si zachovat odstup. To abych se nenechal jen snadno pohltit, aby mi někde zadem neunikla podstata. Není nic horšího, než když z původně svůdného procesu zbude jen sonická kocovina řinčících řetězů. S Ulvtharm je to někde na půl této pocitové cesty. Nepropadám tomu, ale respektuji to.


Pohlcení je rychlé, atmosféra nakažlivá. Tento projekt umí ohýbat smysly jedna báseň. Není to nic neproniknutelného, tahle konstrukce má jasné zadání. Je to právě o tom pohlcení a vnucení se do mysli. Síla, industriální tlukot a celkově intenzivnější záležitost, než byl debut Wrēkō. Tempa se mění, nicota neustává. Nejvíce se vymyká poslední skladba The Beginning And The End, celkově hodně atmosférický, až obřadní opus. Taková závěrečná hymna té nicoty, ve které něco začíná a něco končí. Album je samo o sobě hřmotné a těžkotonážní, ale nechybí mu ani rozjímavost. Aspoň trochu. Blvck Daath je industrializovaný dark ambient, ve kterém se ale stejně probouzí nová chuť se nadmout a sevřít. A pomáhá tomu i v temných slujích upředený chór mrtvých.

 


Pokud máte chuť na velkou koncentraci temnoty a zlých fantazií v okovech industriální hudby, 7 Uthras může být vhodným kandidátem na vaše příští poslechy. Je to mohutná hradba zvuků, průmyslová symfonie zániku a zrodu nových výzev. Brána do nových světů. Mně trochu vadí ta prvoplánová silovost na úkor hloubky, protože se příliš hluboko nedostávám, ale jinak je tento projekt ve správných rukou, ze kterých nikdy nevyjde nic pofidérního, nebo nedotaženého. Takže trochu předvídatelnosti ano, samotné provedení ovšem velmi zanícené.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky