Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Unfyros - Star Blood

UnfyrosStar Blood

Victimer23.2.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Zaparkuj auto v Oulu. Je to krvavé místo s mizerným výhledem na hvězdy. Je asi mlha, nebo co...

Chtěl bych bydlet v Oulu a chodit místním polesím a přitom vidět na moře. Nosit sebou pár nezbytností vzorně seřazených v torně v tomto pořadí: nůž, druhý nůž, láhev vodky, louč, třetí nůž. Po nalezení vhodného místa pro lehce narušeného samotáře, který ve volných chvílích volí radikální ústup od civilního dění, bych započal seanci. Hudba Unfyros na mě působí jako směs chladivých melodií, toporného odcizení a riffujícího pochlastávání za soumraku. Magie ano, ale poměrně jednoduchá a zcela určitě vstřebatelná.


O Unfyros už jsme si povídali v rámci jejich prvního alba Alpha Hunt. Bylo to milé setkání, ale u toho bych zůstal. Zadání je dané, klopýtavý black s hutným spodkem, ve kterém se ozývají melodie. Většinou klávesové, strohé, zbytečně nenakynuté. K tomu přičtěme rituální prostředí, které ale nebolí navštívit. Je to spíš taková seance pod provizorní stříškou tarpu, z jedné strany větraná a netřeba se pouštět do složitých procedur. Ráno rychlá polívka na vyproštění a čau zpátky do města.


Unfyros hrají black, heavy black, groovy dark black, to bych asi nechal na každém z nás, souhlasit se dá se vším. Minimální rychlost, minimální proměny, pohyb na úzkém prostoru. Tohle ale můžu, vyzobávat z mála, vařit kaši, pořádně ji zahustit a servírovat na starý žilkovaný talíř od babičky. Sousta z něj jsou vždycky jiná, i když ta břečka vypadá furt stejně oprýskaně jako babiččin obličej.

 

 

Pojďme k faktickým změnám. Kvintesence Unfyros se od prvního alba rozrostla o regulérního basáka, jehož jméno nevyslovím, protože mám problémy s vodkou, která se mi z nevysvětlitelných důvodů přesunula v torně na první místo. Dále je album Star Blood prvním zakotvením pod labelem Avantgarde Music, který stále občas navštěvuji. Aural Hypnox jsem měl ale mnohem radši, protože tam bylo podivné ambientní mystiky na rozdávání. Unfyros jsou ale celkově jinde. Je to temné, je to chladné, ale taky stereotypní a jen pro takové, kterým se líbí vrtat v monotónním rachocení o pár riffech.


To není problém, jako spíš, že na mě Star Blood tentokrát moc nepůsobí. Zkouším to častěji, střídám období, týdny, nálady, ale nedostavuje se nic zásadního. U Alpha Hunt jsem si cenil sázky na temnou jistotu evokující mé oblíbené soubory (Loits, Khold) s namočením v mém oblíbeném teritoriu (Aural Hypnox). Nějak se mi to lépe dávalo dohromady. U nového alba trochu moc přemýšlím, jak ho vlastně vzít. Ano, je to pořád jasná definice pomalého blacku. Ale s mírně jinými pocity. S drobně pozměněným soundem a tím, jak se na tom málu zapracovalo a zkvalitnilo jeho finální tvář. Trochu se to ve mně pere ve smyslu, že se Unfyros snaží znít atraktivněji a daří se to jenom málo. Minimálně atraktivněji.

 


Ten minimalismus. Jednou mě přivede až na kraj propasti nebo do Oulu. Unfyros dělají ohýnek, ne oheň. Jejich nová flákota je více nasměrována do výhledů na noční oblohu, kde se to hemží nekonečnem, ale nekonečno v případě této kapely určitě nehledejte. V Oulu je mlha a vidět trochu dál je jenom když foukne vítr. Tak je to i s materiálem Star Blood samotným. Baví mě vyzobávat z mála a pořád jsem směrem k těmto seveřanům sympatik, ale v takto zaměřených projektech chci cítit ten zásadový pach upocené chuti to mršit. Tady se to mrší i háže do éteru, a já tápu. Tahle vodka je řízlá, vole.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky