Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S každým dalším poslechem desky „Humano“ mi stále jasněji vystupují všechna pro a proti, která se tentokrát sešla v dost vyhraněných podobách. Jestli je na tomto albu něco dobře, je to fakt dobře. A jestli je něco blbě, je to blbě až k pláči.

Dokážete si představit mix rytmiky raných Korn, techniky Gojira (Textures, Meshuggah,...), vokálního projevu Soulfly (především úvod „El hambre“) a latina feelingu Ill Niño? Tak nějak takhle fungují Unnecessarity. A to už ani nezmiňuju pípající motiv v „Dogs of village“, který nejen že je podobný, ale on je naprosto stejný s tím, který najdete ve skladbě „Szervetlen“ od Thy Catafalque. Pokud se vám z toho ještě nezamotala hlava, pokračujeme. Španělské texty. Z mé strany to bude vypadat jako pokus o vlastní odstřel, ale mně se líbí. Nerozumím ani slovo, uvedeny nejsou a tak všechny gůgl vymoženosti padají, výslovnost neposoudím a obsah je možná snůška nesmyslů s tisícovkou chyb. Ale mně se líbí. Z těch dalších pozitiv, která album nakopávají vřed, je jasná elektronika, které je na desce hodně. Dokonce tak hodně, že by jedni mohli varovně tyčit prst a povýšeně zvedat obočí, ale ani tady nemám problém a to se mi nestává často. Místy cítím vliv Sida Wilsona a Craiga Jonese ze Slipknot, ale vedle těch ostatních inspirací se tohle už celkem v klidu ztratí a pokud se smíříte s pocitem takového kompilátu všech možných kapel, krevní tlak vám zůstane v normálu.

Zakopaný pes je především ve zvuku. Pokud snad už dopředu tušíte, že začnu cosi o kompresi a limitaci, tak ano – tahle deska je komprimovaná a limitovaná a to velmi brutálním způsobem – ale není to celý problém. Světelný rok za světem zůstává produkce, či chcete-li post-produkce. Jasně, peníze, peníze, vím o tom. Záměrem bylo udělat desku nabušenou a hutnou po vzoru nějaké západní veličiny a některé pasáže vytáhnout před ty ostatní, zdůraznit je a eskalovat („světlejší“ momenty v „Rey cerebro“, „Variante“ nebo „Reformación"), ale ve výsledku zůstalo jen u záměru. Všechno je namíchané na jednu úroveň, nevýrazné, ploché a plytké, zvuk je přehlcený a nepřehledný. Chybí dravost, moment překvapení a zvratu, takový ten pocit, kdy to do vás napálí autobus a vám to přijde jako fajn jízda. Není to tam a vznikl vlastně pravý opak zamýšleného. Navíc díky výše uvedeným úpravám, které byly v rukou evidentního tyrana, se vše rozpadá, zvuk je potrhaný, nepříjemný a při zesílení fyzicky bolí. Designed for mobile phone only.

Album vyšlo jako čtyřpanelový digipak a ani tady nebudu provolávat slávu. Chybí texty, chybí booklet, chybí dobrá grafika a ta použitá se s drobnými obměnami opakuje na všech částech papírové skládačky i na CDčku (celkem 4x). Jakási variace boha Mahákála z grafického editoru je ptákovina, grafik promine.

Poslechnout album od první do šesté skladby není dřina, technická zdatnost hráčů dovoluje hledat a rozvažovat, a těch 29 minut stačí. Pokud bych měl vybrat jednu ochutnávku, tak s poslechem doporučuju začít u „El hambre“. Poprvé mi díky saxofonu spadla brada, ale při další rundě si ji držím palcem. Celkové dojmy ale nejsou kdoví jaké, po té půlhodince mi toho v hlavě mnoho nezůstalo a důvod je jasný – chybí silné nápady.