Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Unreqvited - A Pathway to the Moon

UnreqvitedA Pathway to the Moon

Victimer6.3.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Na hraně se sny, emocemi, kýčem i krásou v jednom balení.

Snově metalový one man projekt Unreqvited můžeme vnímat jako kanadskou odpověď na Alcest. Jistý William Melsness je poměrně aktivní člověk, který si mimo Unreqvited odbíhá do dalších projektů, kde je většinou také soběstačným samotářem. Unreqvited je každopádně jeho nejplodnější místo a v únoru vydal své již sedmé album. A Pathway to the Moon se výpravně pohupuje mezi shoegaze, post metalem a také black metalem. Ten je zastoupen jen okrajově, ale je tam. To, že půjde především o prožitek, je u podobného typu muziky jisté hned od začátku.

 


Pokud jde o ten black metal, připomene se zkraje alba ve skladbě The Antimatter a dá lehce vzpomenout na symfo blackové devadesátky, aby postupně přešel více v lepivě náladovou záležitost. Ideální ukázka, jak se William pere s emocemi, jak to v něm vře a zároveň by nejraději spočinul zasypán listím a za stmívání opouštěl reál někam do spletí snů. Ta druhá vlastnost nakonec převáží a album lze označit jako velmi melancholické nebo romantické. Ty ostřejší hrany tam jsou, ale svou roli si odehrají víceméně na pozadí.


Už ve zmíněné věci si jde snadno osahat, že mimo hudební složku je William docela zdatný zpěvák, a hlavně čisté doprovodné vokály dokáže dostat na slušně vysokou úroveň. The Antimatter je takový epický úvod alba, který nabídne jeho nejednoznačnost. Nálady se přelévají, chvíli je to dramatické a smysluplné, pak zase překombinované, přearanžované. Těch deset minut se nakonec docela vleče a radost střídají křeče. Pak najednou vysvitne měsíc a rozehraje na noční obloze hřejivě nádhernou melodii The Starforger. Post metalová hustota versus shoegaze copánky nočních světelných paprsků. Ale zase to nevydrží, té tmářské symfonii znovu něco chybí. Respektive trpí jistým druhem vyumělkovanosti, a tak se to pere i v posluchači. Momenty krásy střídají nudná a prázdná hudební gesta.


A je to škoda, že to nevydrží být pevnější a konstruktivnější. Následuje další nádherná melodie Void Essence / Frozen Tears. Co by za ni Alcest dali. Čas se ztrácí v prostoru, vůbec na něm nezáleží. Asi nejsilnější pasáž alba a tentokrát drží po celou hrací dobu. Že by to nakonec šlo bez bolesti? Úplně pravda to není. Unreqvited dál plní své nové album výživnými zpěvy a emocemi, ale vedle toho jako by hudebně paběrkoval a ty bicí... jsou fakt umělotina do uší bijící. Into the Starlit Beyond je další možná kráska alba, která se v tom začne topit a projeví se jako víc nebesky nejistá, než božsky nádherná. Unreqvited je tou dobou úplně uzavřen do své snové podoby. Umírá na svou krásu. Najde ji, definuje a pak divně ploše následuje. Ty častěji užité symfo prvky jako by album doháněly do míst, kde už je těch emocí moc a přitom to sdělení zní poloprázdně.

 


Takže ano, tohle album lze doporučit těm, kteří se rádi nechají opájet metalově náladovým shoegazingem. Dočkají se mnohých podmanivých momentů a pak je to jen o tom, jak moc jim budou vyhovovat, do jaké míry si s nimi vystačí. Mně nové album Unreqvited vyhovuje jen částečně, ta krása se mi rozpadá a vzájemná důvěra vypadá trošku jinak.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky