Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tahle britská kapela, známá mladší generaci bohužel prostřednictvím nechutné Brichtovsko-arakainovské předělávky „Slečna Závist“ (v originále jen o kousíček poslouchatelnější), patří mezi staré a zasloužilé vlky, kteří formovali hardrockovou scénu. Dnes, kdy u nás koncertují více než často, je mohou někteří považovat za vymačkaný citron a unavený, vylouhovaný čajový sáček, přehrávající otrocky fláky, které chtějí pupkatí padesátníci slyšet. Ale pravdou je, že URIAH HEEP stále makají (aktuální album „Outsider“ vyšlo v roce 2014). A makali ještě mnohem více. To se ovšem psala zlatá sedmdesátá a pro tahouna Micka Boxe a spol. nebyl problém zkomponovat dvě nadprůměrná alba ročně (např. „Salisbury“ a „Look At Yourself“ – obě 1971, „Demons And Wizards“ a „The Magician´s Birthday“ – obě 1972). I jejich hudba byla tehdy, alespoň mám ten pocit, taková více košatější a dalo by se říci – odvážnější. Inu, mládí bez předsudků…

„Look At Yourself“ má pro mne v jejich diskografii jedinečné místo. Tuhle kolekci sedmi skladeb považuji za celkově nejtemnější a nejuhrančivější. A dalo by se říci - nejartovější. Přestože desku otevírá notoricky známá titulka a důraznější „I Wanna Be Free“ ji následuje, ten hlavní chod přichází s třetí položkou, kterou je Hensleyho „July Morning“ s typicky výrazným riffem a melancholickou atmosférou opravdového červencového rána. Ostatně: UH a klávesy Hammond jedno jsou. Vrcholně charismatická čtverka se jmenuje „Tears In My Eyes“. Zde se orgasticky vyřádil kytarista Mick Box, který není žádným exhibicionistou, ale jeho sóla a hlavně riffy skvostně pracují pro celek.

Nejzásadnější skladbou z „Look At Yourself“ je temnotemná „Shadows Of Grief“ – a říkejte si co chcete. Osmiminutový opus s tradičně dominujícími hammondkami není nepodobný soundtracku k béčkovému upířímu hororu, kdy se atmosféra dá přímo krájet. On vůbec Ken Hensley a jeho klávesy jsou nepostradatelným a stylotvorným elementem. Co by byli Deep Purple bez Jona Lorda, to by byli Uriah Heep bez Kena Hensleyho. Po jeho odchodu to prostě už nikdy nebylo tak nějak ono a mohli se snažit sebevíc. A to stejné platí i pro vokalistu par excellence – Davida Byrona (alkohol jej s konečnou platností dostihnul v osmatřiceti letech), jehož neuvěřitelně plastický vokál šplhá do neskutečných výšek (ne nadarmo je velkým vzorem starého čerta Kinga Diamonda).

Totální zklidnění nad sklenkou vína přichází se skladbou „What Should Be Done“ (vznikla během pauzy ve studiu!). Odlehčenou náladu navozuje dominující klavír, lehce barový Byronův vokál a Boxova jazzy kytara. Dokonalá kombinace! „Love Machine“, to je hard rock staré školy se vším, co k tomu patří - tepající rytmika a výrazné kytarové slajdy. A album končí…

Na této placce se sešlo všechno, co dělalo z Uriah Heep tak úspěšnou a nesmrtelnou kapelu. David Byron a Ken Hensley zde excelují a svůj um a talent potvrdí i na nadcházejících albech. Mick Box zraje jako víno…jen ta rytmika se nám čas od času mění. Titulní skladba byla prvním, celosvětově vydaným singlem. Na konci téže skladby excelují perkuse afrokaribské worldmusic kapely Osibisa. Druhým hostem je uznávaný klávesista Manfred Mann (sólíčko v „July Morning“, prý proto, že Mini-Moog měl tehdy v Londýně jako jediný).

Albem s prajednoduchým, ale o to více zneklidňujícím motivem na obalu (původně vyšel se zrcadlovou folií)  začíná nejklasičtější éra URIAH HEEP, lemovaná alby jako „Demons And Wizards“, „The Magician´s Birthday“, „Sweet Freedom“, „Wonderworld“. Ačkoli vám může tahle kapela zavánět venkovskou zábavou čtvrté cenové skupiny (a věřím, že jsou tací mezi vámi), opovržení si nezaslouží. Nemůže za to. Jestli nevěříte a máte čas se prohrabat v archivech, dejte se do toho!