Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Usurpress - Ordained

UsurpressOrdained

Garmfrost12.11.2014
Zdroj: CD v jewel case, promo od agentury Sure Shot Worx
Posloucháno na: Philips MCD183
VERDIKT: Ani ryba, ani rak, přesto se poslouchá dobře.

Usurpress jsou relativně novým pojmem na metalové scéně, ale svými výplody nás zásobují opravdu vydatně. Alba, splitka, splitka, ípka. Na první pohled neznámí hudebníci (ne však žádní mladíčci), co ví přesně, jak hrát death metal. Za prvé jsou ze Švédska a za druhé - a to hlavně - mají v sestavě autora deathmetalové encyklopedie „Swedish Death Metal“ Daniela Ekerotha. Ostatně ten má za sebou poměrně plodnou hudební kariéru místního podzemí.

 

Zmiňuji-li death metal, musím se hned opravit. Pánové totiž efektivně mixují chrastivý death metal se sludgem a d-beatem. Myslíte si, že jdou tyto směry proti sobě? Usurpress se vám to pokusí vyvrátit. Prakticky hned v úvodní vypalovačce „The Heart of the Last Kingdom“ předvedou, kterak chytlavá může být společná seance crustově punkové rytmiky, hlubokého deathového growlu, bahnitého sludge a těžkých death metalových kytar. Vše v osvěžujícím aroma. Během úvodního songu předvedou, zač je toho loket a jedou v jedné rovině. Proto když se rozezní následující skladby, příjemně překvapí svou roztodivností. Najednou se vám dostane rychlé crustové vypalovačky i pomalé melodie. Přiznávám, že ne vždy mi k deathmetalové bestii sedí ten punkový ocas. Víc se mi zamlouvají místa, kdy se oprostí od deathových stupnic a rozjedou se po svém.

 

Občas mi některé pasáže vyloženě zavoní, to když opustí přímočarý postup a zakomponují až progresivně laděné libůstky. Žel čisté zpěvy, v tu chvíli nastupující a skladbě dominující, nejsou nijak valné a pro příště bych se jich vyvaroval nebo využil hostujícího slavíka. Obrázek kočkopsího dortíku pak završí předělávka „Lóthlorien“ švédského progresivního veterána Bo Hanssona. Pak si dělejte jasný názor, co vám na své nové desce Usurpress přináší! Jednoduchý, skočný d-beat, těžký death metal, sludge, akustické instrumentálky a progresivní rock. To zní podezřele, nemyslíte? Asi by to i chtělo o fous zručnějšího skladatele s aranžérským citem, který by dokázal ukočírovat tento bleší cirkus. Připadne mi, že pánové nevědí, kam se vrtnout.

 

Osobně mám dojem, že svoji roli zde hraje i vyšší věk, kdy kapela je na počátku své cesty, ale muzikanti, kteří přesáhli třicítku, mají každý svůj názor, ze kterého nechtějí slevit. Být to o deset let mladší dravci, věřím, že jejich deska dopadne zajímavěji. Nechci být zbytečně kritický, protože se „Ordained“ poslouchá dobře a mnohá místa mi v hlavě utkvěla, ale s odstupem a nadhledem slyším rozháraný pokus o mnohovrstevný hybrid. Holt, každý není Waltari nebo Mike Patton, u nichž se elegantně skáče ze stromu na strom, a křeče se nedočkáte.

 

Vrátím se k hlavní otázce, zda vůbec stojí „Ordained“ za poslech, či nestojí? Určitě ano, místa, kde se snoubí death metal se sludgem i d-beatovou chrastivou divokostí jsou výborná a vysloveně vás roztančí. Samostatná progresivní linie by také stála za hřích, mít silnějšího pěvce a jiný zvuk (ten chrastivý jí nesluší). Bohužel obě stránky Usurpress spolu nekorespondují, jsou spíše v opozici, která pak album nenakopne do anarchistické revolty, ale hodí do současné, konzumní nálady, kde se zkouší rýpat do všeho a bez dalšího čekání se hned běží jiným směrem. Někdy méně znamená více.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky