Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je neděle a venku je už od rána mlha jak mlíko. Za chvíli bude poledne a vypadá to, že ten hnus za oknem vydrží celý den. Asi by mě napadlo docela dost věcí, co by se daly udělat, čím se zabavit, ale možná pro mě nejvíc překvapivě jsem si vzal do ruky nové album V.O.H., které už jsem předtím párkrát slyšel v práci na počítači, v autě na cestách, ale zatím jsem se nijak detailně nezabýval tím, že mi k recenzi došlo cédéčko. Navíc hudebně mě nová deska chytla zhruba stejně jak ta předchozí, tedy moc ne (o minulém albu Hledat odpověď z roku 2014 jsem psal TADY). Jenže teď jsem začal prohlížet grafické zpracování (fakt nic moc) a taky se začetl do textů ... a skutečně jsem se začetl.

Nebudu vás lakovat, žádný hodnotný literární zážitek vás skutečně nečeká, ale nálada některých z nich mě zaujala. Třeba Pramen vysychá nebo Jen žít, zbytečně neumřít. Je v nich zvláštní, téměř až existenciální hloubka. Takový těžko popsatelný pocit melancholie, úvahy člověka, který už má něco za sebou, bilancuje a smiřuje se s tím, že lepší už to nebude. Ne u všech textů jsem cítil něco podobného, ne ke všem jsem se vracel a dost možná jsem ani nepřečetl všechny, ale ten ke skladbě Pramen vysychá na mně zanechal dojem. Snad tedy není potřeba připomínat, že deska je nazpívaná v češtině; anglické překlady nicméně v bookletu najdete rovněž.

Zajímavé je, že jak ten text funguje při pročítání v bookletu, tak jeho poslech v podobě hotové skladby mi nesedí vůbec ... nebo aspoň ne tak, jak bych čekal nebo doufal. Jednak je to tím, že V.O.H. nejsou nijak nápaditou kapelou a jejich muzika na pomezí (thrash) metalu a hardcoru tu byla ... no ať nežeru, možná už před třiceti lety. Psal jsem už v minulé recenzi, že z nich slyším trochu domácí Lahar a trochu víc přespolní Sick Of It All (v baskytaře) a vlastně stejně to slyším i tentokrát. Když to napíšu na plnou hubu, tak na albu nenajdete nic zajímavého kromě slušně zvládnutého řemesla. Tenhle standard absolutně nepopírám, ale nic víc neslyším. Všechny postupy vám budou známé, nic vás nepřekvapí, potenciál dvou kytar zůstal podle mě docela nevyužitý.

Možná i to je ten důvod, že navzdory pouhým třiceti minutám na mě v druhé polovině nahrávky padá splín. Skladby jsou si dost podobné, těžko se dostávají do hlavy jako jedinečné entity a album tak začne po chvíli unavovat, a to i přes fakt, že je to slušně energická metalová jízda. Svůj díl viny na tom má určitě i hodně natlakovaný a slyšitelně ořezaný zvuk, což při poslechu v práci nebo v autě zas až tak nevadí, ale doma to na mě padlo jak deka. V tomhle ohledu je to pro mě typický Davos.

Na úplný závěr jsem se vrátil k citované, šest let staré recenzi předchozího alba a skoro si říkám, že by se dala použít znovu. Desku Hledat odpověď si samozřejmě nepamatuju, doma ve sbírce se nechytla, ale tehdejší dojmy mi naprosto přesně sedí s těmi aktuálními. Tedy řemeslně dobře zvládnutá, ale zásadně neoriginální a těžko rozlišitelná deska. Skladby sice energické, ale trochu jako přes kopírák. Je to málo? Anebo dost? Posuďte každý sám za sebe, osobně od hudby čekám trochu víc.