Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vacivus - Temple Of The Abyss

VacivusTemple Of The Abyss

Sorgh14.11.2017
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Hrdě přízemní bez manýr celebrit, taková je hudba britské kapely Vacivus. Jejich druhé dlouhohrající album Temple Of The Abyss dostálo svému názvu, je jako pohled do hlubin studené propasti.

Vacivus založili odpadlíci z již nefunkční squadrony Dawn Of Chaos. Rok po ukotvení nosných lan projektu vyšlo debutní, stejnojmenné album Dawn Of Chaos, po němž následovalo demo a dvě EP. Letos v září dozrály plody nové desky a Vacivus se, kryti poměrně silným labelem, etablují na světovém kolbišti.

Temple Of The Abyss je záludná v tom, že zpočátku neodkryje hloubku svých jedovatých útrob. Prostě nás zahltí death metal krutého střihu, kde melodie patří k tomu poslednímu v řadě a kde záleží hlavně na divokém chrlení cárů identity vedoucí ke konverzi nerozhodných oveček. Hlubší sondě už tak jednoduché schéma nestačí a nezbývá než rozkrýt širší záběr nahrávky.


Vacivus mají dvě významné polohy. Rozlišují mezi zběsilou rychlostí a v druhém plánu tvrdými direkty těžkých sekund, ve kterých se celá stavebnice brutálně zpomalí. Zlo střídá strach.
Divoká jízda, ze které zní pekelně vyuzené a zahuhlané akordy podladěných strun, nechává v paměti pouze rozmazané prsty na hmatnících kytar. Patří to k základnímu jazyku Vacivus.

 

Hra se dá přesto slušně číst, ze změti hutného spodního proudu vyrůstají lehčí vyhrávky, ve kterých leží klíč k širšímu publiku. Kytaristi se rádi nechají unést k často až „nedůstojným“ sólům, které by dělaly čest na turnaji melodických ansáblů. Jejich přičiněním, v této branži netypicky, rozbíjí předsudky o nehezké smrti a vnáší něco krásných elementů do převážně morbidní kaše. Mezi silné argumenty je také potřeba započítat rytmickou kytaru, která neslouží jen rutinní tvorbě základu, ale snaží se o zajímavé změny rytmu, sekané riffy, utínaný zvuk apod.

 

 

Druhým aspektem nahrávky je snaha Vacivus o  funerální zahuštění atmosféry. Duševní ždímačka nepolevuje, jen se k těžkým myšlenkám dostáváme jinou cestou. Za pochmurně pomalých změn tónů, které připomínají dojezd obřího mlýnku na štěrk, vzniká dusivý opar neklidu. Struny rezonují hlubokým tokem spodního proudu, nehynoucí zlost je v tu chvíli pod poklicí, kde bobtná a chystá se k výronu další nespoutané sloky. Dojem umocňuje kanální chropot, ve kterém je zbytečné pátrat po slabikách slov. Hrdelní marasmus plní právě jen tu funkci hnusu a vibrující štítivosti, která jedny láká a druhé odradí.


Skladba Black Flame Serpent čpící černým šamanismem nejzřetelněji odhaluje další kapitolu, ze které Vacivus při nahrávání čerpali. Je to skromný příspěvek, ale nemůžu se zbavit dojmu, že temný ritualismus je šedou eminencí desky. Některé pasáže jsou jako vystřižené z kánonu tajných společenství popisující zvyky a postupy jejich rituálů. Vícehlasé ozvěny předzpívaných manter umocňují vizi zakuklených zednářů scházejících se před večeří u souseda ve sklepě.

Je toho víc, co se v Temple Of The Abyss dá najít. Předpokladem k úspěchu je záliba v temnotě, tajemství a hrubém zpravování tématu. Pak vás čeká navýsost nehumánní jízda.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky